Our world is split in two

Chapter 11.

Začátek.

Uvědomění, že musíte vše začít znovu, jelikož jste vše, co jste znali, ztratili, bývá hodně děsivé. Máte pocit, že se vám právě rozpoltila duše, pokud ještě nějakou máte. Jedna část se snaží přenést se...ta druhá vás tahá za rukáv jako vyděšené dítě a nechce odejít.

Má úěcha se sice ukryla v těchto tisícíh a milionech nevyřčených slov, ale má jizva se stále zdála silně zalitá krví neschopná se nadechnout čerstvého vzduchu. Každý den mi připadalo, že se topím ve vlastních myšlenkách. Měla jsem problém odlišit realitu od snu a sen od reality. Mé ruce vždy zůstávaly chladné, jelikož i mé tělo už moc dobře tušilo, že není koho hřát.

Probuzení.

Ticho....příšerné ticho, kvůli kterému mě ohlušoval vlastní vnitřní křik, se rozléhalo po celé červánkové ložnici. Zhluboka jsem se nadechla a propletla si vlastní prstvy mezi sebou pro pocit, že mě někdo opravdu drží. „Jsem naživu. Nikdo mi neublížil. Jsem klidná" opakovala jsem si pro sebe, abych své rozjařené myšlenky nachvíli odpoutala od vzpomínky na ni. Zvedla jsem se a ustlala si postel. Za oknem byla ještě tma, Měsíc kraloval noční obloze. Hvězdy kolem něj šťastně tančily svůj nebeský valčík a Slunce klidně odpočívalo za horizonty hor. Sedla jsem si na měkký koberec a chvíli se na něj dívala. „Alespoň vy budete navždy spolu..." poté jsem se ztratila v nicotě svých citů. „...dokud neozáříte oblohu explozí vlastní smrti." dodala jsem tiše a před očima se mi přehrával pohled na hroutící se do sebe sama hvězdu. Ten den jsem si uvědomila, kolik toho mají lidé s hvězdami společného.

Klid.

Každou činnost, kterou jsem dříve považovala za rutinní, se teď zdála cizí. Musela jsem se vše přeučovat. Ke všemu si hledat nové asociace. Často jsem si po večerech kreslila. Bohužel mi všechny mé stinné postavičky připomínaly ji. A prázdnota mého pokoje se zaplnila vidinou mě tančící valčík s přízrakem Charlotte.

Přemýšlela jsem dlouho o tom, kolik dopisů jsem jí tehdy napsala. Desítky? Proč ne stovky? Proč ne tisíce? Proč ne miliony...? Zasloužila by si všechna má slova, všechny pocity a všechny mé nádechy i úsměvy, ale nikdy jsem nebyla schopna jí je věnovat. Přes všechnu svou snahu jsem zklamala. Pře všechnu snahu zůstala má slova nevyslyšena. Byla jsem příliš slabá, abych před ni přeci jen poklekla s prstenem. Byla jsem příliš slabá, abych ji dokázala, že ji miluji a bez ní to nikdy nebude stejné. Byla jsem příliš slabá.

Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl „Co dává smysl životu, dává smysl i smrti." a já se často chytala na myšlence, že mám chuť jeho tvrzení dokázat a ukázat, že jeho srdce nikdy nebude poskvrněno lží. Proč jen spisovatelé slova nachází, ale má Charlotte ne? Proč jen spisovatelé mohou žít ve vlastních příbězích, ale mě šťastný konec dopřán nebyl? Proč jen nejsem loutkou výplodů fantasie těchto spisovatelů? Proč jen nejsem stvořením těchto vládců slov...

Tou dobou kdy mě tyto myšlenky začaly napadat častěji, mě má tužka poslouchala více než obvykle a můj zpovědník, který se spíše podobal amatérskému románu, se plnil odstavci slov, jež se linuly z mé mysli jako tóny neznámých melodií. 

Vyšla jsem z domu ve svých nových šatech v barvě cukrové vaty a lehkém svetříku. Tmavé vlasy mi zdobila milá mašle z průsvitné látky a já jen šla a pozorovala oblohu snažíc se roztřídit své úvahy. Když jsem došla do parku, sedla jsem si na lavičku a dívala se zasněně na jemně kvetoucí stromy. Jaro. Pro mnohé je to jen roční období, ale já se nově přihlásila k lidem, kteří jaro považovali za nový začátek po ukrutných mrazech ledové zimy. Ztrácela jsem se v realitě. Každou chvíli se mi zdálo, že zapomínám, kde jsem a kdo jsem. Hned na to přicházelo bodavé uvědomění, že se nic nezměnilo. Že opravdu sedím sama v městském parku a pláču pro vlastní minulost, kterou se snažím nechat jít. Hned na to přicházelo bodavé uvědomění, že bez ní nejsem nikdo. 

Souboj.