Our world is split in two

Chapter 6.

Uvědomění.

Přece není možné, aby o mě po takové době už nestála...musí být přece něco, čím bych ji získala zpět. Nebo jí alespoň vysvětlila, že ji stále miluji. Že ji nechci opustit. Nedokážu se nás vzdát... Nikdy jsem nebyla spisovatelka. Nikdy mi na jazyk neproudila správná slova. Ani když jsem je nejvíce potřebovala. Ale má bolest byla příliš silná a já se v ní příliš utápěla, potřebovala jsem se utěšit, utěšit nekonečnými řádky slov pro ni. 

Naděje

Po probděné noci jsem se zvedla z postele a ustlala si. Oblékla jsem se slušněji. Jako dřív. Když jsem si pročísla tmavé vlasy, na chvíli jsem v zrcadle opět spatřila své staré já. Starou Melanie. Odvrátila jsem rychle pohled a začala hledat obálky a v nich přáníčka z ručně vyrobeného recyklovaného papíru posetého sušeným kvítím. Kdysi jsme je udělali s mou milou pro přátele a rodinu k Vánocům...

Vzpomínka

Seděly jsme na louce za městem a ona na sobě měla tu krásnou černou sukni po kolena se vzorem slunečnic, která se točila, kdykoli poskočila nebo se ke mně obrátila. Ráda s ní nosila černé silonky a roztomilé konversky... Dodneška si pamatuji, jak moc milovala tu světle žlutou košili, kterou nosila tak často na černém tank topu. Byla tak perfektní... Mohla jsem se celé hodiny dívat, jak běhá po louce a sbírá pampelišky, sedmikrásky... havraní vlasy ji vlály ve větru a ona se smála svým plachým ale zvonivým smíchem. Když zapadalo Slunce, sedla si ke mně s plnou sukní kvítek a položila si hlavu na mé rameno. Byly jsme spolu...

Probrala jsem se a rychle si utřela slzy. Sebrala jsem obálky a položila je na stůl. Z batohu jsem vyhrabala inkoustové pero a začala psát. Poprvé za dlouhou dobu jsem pocítila odhodlání něco změnit.

„Má milá..." začala jsem a netušila, jak pokračovat. Začala jsem zrychleně dýchat. Přečte si je vůbec? Má to smysl? Nebo ji jen odstčím dál? Co když ji...

Musela jsem si nafackovat. Odmítám myslet na to, že ji ztratím. Popadla jsem pero a pokračovala.

„Má milá Charlotte...

Možná jsme nezačaly nejlépe nebo jsi jen mylně pochopila...mé úmysly. Má jedinečná a nenahraditelná... Jsem tak šťastná, že jsem směla spatřit tvé překrásné oči znovu, kéž by v nich jen nebyl ten...ten pohled, který mi tak jasně říkal, že jsem tě zradila. Tak moc bych si přála vzít tě teď na naši louku a dívat, jak se točí tvá sukně... poslouchat, jak se směješ. Kéž bys znovu položila hlavu na moje rameno a já tě mohla držet a nakonec tě odnést v náruči do auta a nechat tě klidně mi spát po boku. 

Dovol mi napravit mé chyby. Dovol mi znovu tě vzít za ruku. Dovol mi dát ti to překvapení, co  tak dlouho leží na stole a čeká, kdy se vrátíš domů. Dovol mi si před tebe kleknout a upřímně se ti omluvit. Dovol mi znovu tě mít..."

Slzy mi kapaly na slova, která jsem psala a někde rozpouštěly inkoust. Založila jsem dopis a vydala se do nemocnice. Když jsem dorazila, sestřička mě posunkem zastavila a zavolala k sobě.

„Melanie... je jí už mnohem lépe, ale... " zhluboka se nadechla a mně se znovu začaly klepat ruce jako o život.  „Nechce tě vidět... " řekla téměř šeptem a mě poklesly ruce a po tvářích se začaly kutálet slzy. Odmítala jsem tomu věřit.

Něco se ve mně silně vzepřelo. Obešla jsem sestru a rázně šla až k jejímu pokoji. Zaklepala jsem a vešla po svolení. Bylo mi jasné, že mě nečekala, protože se hned zarazila. když mě spatřila a opět ode mě odvrátila své olivové oči. Tříštilo se mi srdce. Klekla jsem na kolena k její posteli.

„Charlie...Charlotte...prosím tě, jen mě vyslechni." šeptla jsem, aby nebylo slyšet, jak se mi láme hlas pláčem. Neodpověděla. Spatřila jsem v jejích očích nervozitu. Ustoupila jsem. Položila jsem dopis na její stoleček a pomalu vyšla z pokoje.

„Budu v čekárně... budu čekat. " řekla jsem zlomeným, ale odhodlaným hlasem.

A opravdu jsem čekala. Každý den. A každý den jí nosila další a další dopis, který začínal stejným oslovením. S milionem omluv. Milionem slov jen pro ni. 

Úzkost.