☀️My Type☠️(Solangelo oneshots)

,,Tak to zkus říct beze slov..."

Will
Konečně jsem měl volno. Kayla mi nabídla, že za mě převezme směnu, abych mohl strávit nějaký čas s Nicem a já její návrh ochotně přijal. Původně jsem měl v plánu ho vzít do města, ale potom, co jsem zničený po celodenní práci na ošetřovně usnul v jeho náruči v Hádově srubu, rozhodli jsme se večer strávit v táboře.
Jen jsme se objímali, a užívali si společnost toho druhého.

Když bylo příliš ticho a mě začal chybět jeho melodický hlas, povídali jsme si. ,,Nico, čeho se nejvíce bojíš ty?" zeptal jsem se někdy uprostřed konverzace o tom, jak Stollovi minulý týden vypustili do Athénina srubu sklípkany.
Nico se mnou přerušil oční kontakt a vzhlédl k tmavému stropu místnosti. ,,Tolika, tolika věcí se bojím, Wille, ale hádám, že nejvíce Tartaru," usmál se zarputile a podíval se mi zpět do očí. Chytil jsem ho pevně za ruku a zašeptal: ,,Existuje vůbec někdo, kdo se toho místa nebojí?" Nico zavřel oči a skousl si dolní ret. ,,Ale notak, podívej se na mě," něžně jsem mu nadzvedl bradu a políbil mu čelo, ,,Nikomu a ničemu nedovolím, aby ti ublížilo. Nikdy. Jenom chci, abys věděl, že své strachy už nemusíš prožívat sám. Jsem tu a neodejdu." Usmál se. ,,Děkuju," zašeptal zpátky.
,,A čeho se bojíš ty, sluníčko?" přerušil ticho. ,,Já?" usmál jsem se, ,,Bojím se toho, že se začneš vidět mýma očima." 

Viděl jsem jeho zmatený výraz ve tváři a tak jsem pokračoval: ,,Bojím se, že jednoho dne se podíváš do zrcadla a uvidíš se tak, jak tě vidím já. Jako úžasného, milujícího, překrásného, statečného, obětavého hrdinu, který si zaslouží lásku, pozornost a pochopení druhých. Bojím se, že stejně jako já budeš pochybovat, zda si takovéhoto člověka pouhý syn Apollóna zaslouží. A přestože bych si moc přál, aby ses měl rád tak, jako tě mají ostatní... Bojím se, že tě ztratím, Nico..."

Z jeho očí se začaly řinout slzy. ,,J-já nevím, c-c-co mám říct," zašeptal sotva slyšitelně během toho, co si otíral slzy. ,,Žádná slova by to nedokázala popsat," vysvětlil. ,,Tak nepoužij slova," odvětil jsem mu lehce a něžně mu prohrábl voňavé vlasy. ,,Dobře tedy..." Studenou rukou mě pohladil po tváři a odkryl mi z obličeje neposedné vlasy. Pak, spojil naše rty.

Nico měl pravdu, emoce, které jeden jediný polibek dokázal vyvolat, by sotva nahradila slova.
Jeho rty říkaly:

Miluji tě. Miluji tě Wille Solacei, vším, co mám. Nikdy tě neopustím, protože si život bez tebe nedokáži představit.

Rukama jsem ho objal kolem krku a prohloubil náš polibek.

Jsi světlem mé duše, důvodem, proč se každý den ráno probouzím, důvodem, proč už nikdy nechci být sám, důvodem, proč má můj život smysl.

Lapajíc po dechu jsme se od sebe odtáhli, ale jen tak, abychom si viděli do obličeje. ,,Už chápeš...?" zeptal se mě. Já, stále zaskočený a očarovaný jeho polibkem, však neměl slov. ,,Slova by sotva dokázala popsat, jak se teď cítím..." Nico se mírně usmál a dělal, že se na chvilku zamýšlí. ,,Tak to zkus říct beze slov..." zašeptal mi do ucha.

A tak se stalo, že jsme celý zbytek večera strávili potichu, jen posloucháním řeči rtů toho druhého.

— — — — — — — — — — — — — —

515 slov

Trochu fluffy kontentu ☺️
Určitě dejte vědět, zda by jste stáli o podobné kapitoly do budoucna!❤️

PS: inspirace k příběhu z pinterestu