☀️My Type☠️(Solangelo oneshots)

Bouřka

Nico:
Bojím se bouřek.

Ano, já, dítě podsvětí, polobůh, jež přežil Tartarus, dvě války, přenesl 12tunovou zlatou sochu Athény Parthenónské přez půl světa..... se bojím obyčejného výlevu počasí.
Nebylo tomu tak vždy, jako malý jsem rád s Biankou pozoroval zářivé blesky na noční obloze a nechápal, kde se tolik energie bere. Byl jsem tak bezstarostný, šťastný, ale to se mělo brzy změnit.
Zavinil to jeden jediný blesk z čistého nebe. Diův blesk. Zabil mou matku. Sekunda a vše se zhroutilo, vše, co mě dělalo šťastným se pomalu, ale jistě začalo vytrácet. Můj otec, ve zlosti na svého bratra proklel orákulum a nás s Biankou poslal do hotelu Lotus, kde neplyne čas. Léta ubíhala, den střídal noc a já si celých 80 let pamatuji jen jako dva dny.

Teď jsem zde. Schoulený do klubíčka poslouchám kapky deště, jak energicky dopadají na parapety oken v Hádově srubu. Cheirón se nejspíše rozhodl v rámci ,,zavlažování" propustit přes bariéru menší bouřku.
Hlavu mám zabořenou do polštáře, teď celého mokrého od slz a s každým hromem s sebou trhnu. Před očima se mi míhají tisíce vzpomínek, připomínají mi, kolik lidí už mě opustilo. PRÁSK! Krajinou se rozlehne další hrom. Nebe se blýská, déšť neutichá. Tak moc si přeji, aby to skončilo! Aby tu někdo byl se mnou...

Ozve se lehké zaťukání na dveře, přez rachot venku a polštář na uších ho sotva postřehnu. Než se neději, bez varování do dveří vkročí ... Will? Odhodí promoklý deštník před dveře srubu a zavře za sebou. Sažím se před ním skrýt své emoce a narychlo si otřít slzy, ale příchozí blesk mě donutí sebou trhnout a opět spustí proud slz z mých očí. ,,Nico?" přistoupí ke mě starostlivě Will, ale já se stále třesu pod přikrývkou, neschopný se mu podívat do očí. Najednou ucítím hřejivé ruce na mých ramenou a následné objetí. Teplo náruče, které nikdy nechci opustit. ,,Jsem tu, jsem tu a nedovolím aby ti kdokoliv ublížil..." konější mě. Zabořím obličej do jeho mikiny a okamžitě mě zaplaví překrásná vůně. Muselo mu to všechno dojít, nejspíše kvůli mně vyrazil uprostřed noci ven do takového deště, jen, aby se ujistil že jsem v pořádku.
Stále bouři slyším, ale je to jiné, jakoby se vzdalovala, jakoby teplo jeho náruče přehlušovalo vše ostatní. Strašně se stydím. Nechápu, jak někdo tak úžasný, obětavý, nevinný, může mít rád někoho, jako jsem já. Jak jsem si ho jen zasloužil?

Trvá nějaký čas, než se uklidním, ale jakmile se tak stane, stáhnu Willa s sebou do postele a schoulím se k němu do klubíčka pod deku. Několikrát mě něžně políbí na čelo a stále pevně svírá mou ruku, říkajíc, že tu je se mnou a že se není čeho bát.

A tak jsme strávili celou noc, v náručí toho druhého. Několik pouhých slov z jeho strany stačilo, aby pochopil situaci a pomohl přeměnit noční můru v noc plnou uvědomění a vděku. Vděku že je tu se mnou.

~~~
509 slov

První kapitolka venku! Trošku kratší, ale snad to nevadí. Plánuji dělat delší a možná i nějaké alternative universe, pokud bude zájem. Děkuji za ohlasy! <3