Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila,
a vtělila se v drobný kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičkou po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly. -
Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužku ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna
jenž k tobě srdce nakloní!
