Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti -
jí, škoda v zemi ležeti!
"Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.
Pochovejte mne v podzelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati."
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný kvete květ.
Lilie bílá - kdo jí uviděl,
každého divný pojal žel;
lilie vonná - kdo jí pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. -
"Hoj, moje chaso, vraného mi stroj!
Chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!"
Halohou! halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop - hop! a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou zbraň,
a jako šipka před ním bílá laň.
"Halohou! halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!"
Zdviženo rámě, jež ji probije, -
tu místo laňky - bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí - dmou se výš,
či touhou? Kdo mu rozumíš?
"Hoj, sluho věrný, ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej;
v své chci tu lilii mít -
zdá se mi, bez ní že mi nelze být!
Hoj, sluho věrný, důvěrníče můj,
tu lilii mi střez a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc -
divná, podivná k ní mě pudí moc!"
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
"Vstávej, pane můj, chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!"
"Životem vrátkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprsek -
rosa i pára, i můj zhyne věk!"
"Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, milá, budeš chotí mou."
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hony slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
"Můj věrný milý!" tak mu píše král,
"chci, aby zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
velká - všeho doma nech."
Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
"A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážcí zůstavím."
Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce - pobořena síň:
"Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!"
Pán jede domů - dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
"Tvé pacholátko již ti ,
a po tvé paní - zvadlá lilie!"
"Ó matko, matko, ty hadice zlá!
Čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží !"
