Když oko vaše slzou se zaleje,
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas.
Nechtějte vážiti lehce řeč mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem stojí
a vše tu svůj zaplatí .
Řeka si konce svého v moři,
plamen se k nebi temení;
co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření.
Jisté a pevné jsou osudu kroky,
co má se státi, stane se;
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svět vynese.
***
Viděla jsem muže na Bělině vodě,
praotce slavných vojvodů,
an za svým pluhem po dědině chodě
vzdělával země úrodu.
Tu přišli poslové od valného sněmu
a knížetem jest oráč zván,
oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,
a nedoorán zůstal lán.
Položil rádlo a propustil voly:
"Odkud jste vyšli, jděte zpět!"
A své bodadlo zarazil tu v poli;
aby pučilo v list i květ.
Pojala voly nedaleká hora -
podnes ji značí rmut;
a suchá holi lískovice kora
vydala trojí bujný prut.
A pruty vzkvětly a ovoce nesly:
leč dospěl jenom jich jeden;
druhé dva zvadly a se stromu klesly,
nevzkřísivše se po den.
Slyšte a vězte - nejsouť marné hlasy,
vložte je pilně na paměť:
nastane doba, přijdou zase časy,
kdež obživne i mrtvá sněť.
Obě ty větve v ušlechtilém květu
vzmohou se šíře, široce,
a nenadále ku podivu světu
přinesou blahé ovoce.
Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
aby zaplatil starý dluh,
a vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslův zavržený pluh.
A z duté hory ven povolá voly
i zase k pluhu přiděje
a zanedbanou doorá tu roli
a zlatým zrnem zaseje.
I vzejde setí, jaře bude kvésti,
bujně se zaskví zlatý klas:
a s ním i vzejde země této štěstí
a stará sláva vstane zas.
***
Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
na skále Krokův zlatý hrad;
okolo hradu květnatí palouci -
kněžny Libuše květný sad.
Pod hradem dole staveníčko milé -
kněžnina lázeň na řece;
viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé
ve stříbroskvoucím oblece.
Na stála zmilené své lázně,
patřila v smutný říční proud;
četla tam slova naděje i bázně:
své milé země tajný soud.
"Vidím požáry a krvavé boje,
ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje:
však nezoufej, můj národe!"
Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
zlatou kolébku podaly;
políbila ji a v bezedném toku
ji potopila v podskalí.
Slyšte a vězte slova Libušina -
já slyšela její věští hlas:
"Tuto spočívej, lůžko mého syna,
až povolám tě někdy zas!
Z temného lůna hlubokého moře
povstane nový mladý svět;
široké lípy v mém otcovském dvoře
ponesou zase vonný květ.
Smutné osení vzkřísí těžký příval,
z noci se zrodí jasný den:
a národ, kterýž prve slavný býval,
ten bude opět oslaven.
Tehda na světlo ze propasti řeky
zlatá kolébka vyplyne
a země spása, souzená před věky,
na ní co dítko spočine."
***
