Vždycky to byl on

5.

Když jsem do sebe obracela tak 13. panák čehosi, už jsem necítila ani špetku vzteku. Vlastně jsem necítila nic, jenom stále tu únavu, ale nějak jsem ji neřešila a dál se smála s Willsonem, teda vlastně s Thomasem. Konečně jsem zjistila jeho celé jméno a upřímně se mi začíná čím dál tím více líbit.
  Zrovna jsme hráli beer pong, když z něj opilecky vypadlo: "Nechceš jít někam do soukromí Laro?". Jen jsem na něho upřela svůj pohled a lehce se usmála na souhlas. Vydala jsem se za ním A naše kroky směřovali nahoru. Trošku jsem ho předběhla na náznak, aby šel za mnou. Otevřela jsem dveře do své ložnice a vešla. Stále jsem se smála, přestože sem půl hodinu zpátky běsnila nad Colem v mé posteli. Jen co jsem nad tím pomyslela jsem střelil pohledem na postel a obočí mi vyletělo až do vlasů. Ta postel stále nebyla prázdná. Moje oči se setkali s těmi šedivými a očividně dost naštvanými. Thomas se asi ještě někde naštěstí zdržel, protože se za mnou neobjevil.
"Co tady sakra pořád děláš?" Mračila jsem se.
"Čekám na tebe" odpověděl naprosto klidně a já v jeho očích poprvé uviděla tu únavu. Stoprocentně byl vyčerpaný, ale já za tím zahlédla i něco jiného. Vztek. Byl pořádně vzteklý. Ale proč sakra on? To já bych měla být ta naštvaná! 
"Co máš sakra furt za problém?!" skoro jsem ječela. 
"Já?! Já nemám problém!" Slovo problém prakticky zavrčel. Koukali jsme se z očí do očí a ani jeden to nezkoušel přerušit.
"Tak se mi přestaň všude plést a pìchat ostatní holky u mě v posteli!" Cítila jsem jak mi vztek koluje v žilách.
"Ostatní holky?" ušklíbl se "chtěla by jsi být mezi nima?" Posmíval se mi a mým možná maličko zrudlým tvářím. Ale byla jsem vytočená a on očividně taky, takže jakoby přepl grimasu v obličeji a znovu nasadil svůj vztek.
"Chceš mi říct že to já se ti někde pletu jo? To já tebe mám neustále pod nohama. Tebe a ten tvůj otravnej smích, když se směješ s tím idiotem."
Nestačila jsem se divit ani když mu vystřelila ruka a chytila mé předloktí. Pevně mi ho sevřel, ale vůbec to nebolelo. To byl celý on, i když byl nezvladatelně nasraný, vždy si hlídal co dělá a říká. Snad nikdy jsem ho neviděla ztratit kontrolu, což bylo upřímně dost otravné. Ale právě proto, že vždy věděl co přesně říká, jeho slova zasahovala hluboko jako řezné rány nožem.
"S tím idiotem?" Zopakovala jsem po něm s nevírou. Mračila jsem se a hlavně jsem věděla, že on Thomase prostě nezná.
"Ano a tím idiotem."
"Není to idiot, ani ho neznáš" nedala jsem se.
"Já že ho neznám jo? Znám ho líp než ty a přesně vím jak to dopadne" smál se mi, ale najednou přestal.
"Laro, prosím v tomhle mi věř, ten kluk tě chce jenom opíchat a  pak zmizí stejně rychle jako se objevil. Vím jak to dělá a umí s holkama a ty nejsi hloupá, takže tě jenom prosím, buď na sebe opatrná." Vyhrkl a pak se zarazil. Chvíli na mě jen koukal jakoby čekal nějakou odpověď a pak se bleskurychle otočil na patě a odcházel ke dveřím. Tam se znovu zastavil, jako kdyby toho chtěl říct mnohem víc, ale jediné co jsem slyšela byl šepot, který jsem rozeznala až když byl venku ze dveří.
"Když ne ty, tak já" ty slova, tu tóninu, ten hlas, to všechno mi znělo v uších dobrou hodinu poté.

A co jsem udělala po celém tomhle zdlouhavém výprasku? Nic prostě jsem se zamkla v pokoji, dala si sprchu a šla spát do své postele, ze které byl stále cítit Colův parfém.

_________
Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila. Jinak další díl se pokusím vydat už v neděli, ale nevím jak to budu všechno stíhat takže uvidíme.

Alex