Vždycky to byl on

7.

Hned co jsme zastavili jsem z auta prakticky vyletěla. Převlečení mi trvalo asi tak 2 minuty a mířila jsem rovnou za Gabrielem, který už, jako obvykle, trpělivě čekal.
"Nějak pozdě Laro," zabručel.
S lehkou omluvou jsem vklouzla k boxovacímu pytli a začal trénink.
   Celou dobu jsem v místnosti vnímala přítomnost mého bratra a Cola, což znamenalo, že jsem se plně nesoustředila. Toho si všiml i Gabriel a dal mi to dost hlasitě vědět.
" Sakra Laro, nevím nad kým celou dobu furt přemýšlíš, ale už se sakra soustřeď! "
Zaklela jsem a moc dobře jsem věděla, že jeho slova zaznamenali i ti dva. To zase bude výslech. Ke konci jsem se kousla a opravdu se soustředila.
   Čekala mě nepříjemně dlouhá cesta s Colem a Jessem a i když jsem se na to mentálně připravovala, k ničemu mi to nebylo. V autě nejdřív panovalo zvláštní ticho, ale to se po chvilce  prolomilo. 
" Ty někoho máš? " zeptal se Jess a já se v tu samou chvíli bohužel podívala do zpětného zrcátka a setkala se tak se zaujatým chladným pohledem, který jak jinak patřil Colovi. Super.
Potřebovala jsem víc času na promyšlení odpovědi a tak jsem zandala svojí typickou únikovou otázku.
"Cože?" Tvářila jsem se snad nejvíc blbě, aby to neprokoukl.
"Slyšela si dobře. Máš někoho?" Zeptal se mě napruženě Jess a tvářil se jako typický starší bratr. A tak jsem musela přemýšlet rychle. Ale byl tu problém, nebo jich bylo víc.
Za prvé nevím jak na tom jsme s Thomasem. Po večírku jsme spolu párkrát prohodili nějaké to slovo, ale bylo to z mé strany nucené. Líbila jsem se mu to jsem věděla a on mně asi taky, ale nic zvláštního.
Za druhé už od dětství se vyhýbám vážným vztahům. Ne jen milostným, ale tak nějak obecně. A přesně tohle oba dva vědí.
No a za třetí, víme já i oni moc dobře, že bych to před Jessem nikdy tajit nemohla. Jsme si neskutečně blízcí už od mala.
Jediné na co jsem přišla v hlavě, tedy bylo, že to asi neochčiju a ač mi je to nepříjemné, musím říct pravdu.
A tak by odpověď měla logicky znít "ne", ale ve chvíli kdy jsem to chtěla vyřknout jsem si vzpomněla na ten jejich rozhovor před tréninkem a znovu mě bodla žárlivost. A přesně proto ze mě vyletěla snad největší blbost.
" Jo mám, " skoro jsem až vykřikla.
Oba dva se totálně zasekli a jen na mě koukali. A do prdele. Věděla jsem, že jsem totálně v hajzlu s jaká je lepší obrana než útok?
" Máte s tím snad problém?" Zvýšila jsem hlas a hodila ten nejvíc na facku tón, který svedu.
" A co vám je vůbec do toho co? Já se do těhle věcí taky nepletu," nadechla jsem se a už jsem křičela, protože mi bylo neskutečně trapně ", takže vás laskavě prosím o to stejné!"
Celá rudá jsem se nadechla a nasadila si sluchátka. Byl slyšet jen motor. Nenápadně jsem se podívala směrem ke Colovi. Ruce měl pevně na volantu. Držel ho tak pevně, až mu bělaly klouby na rukou. Maličko jsem zvedla zrak a zjistila, že ani tak nekouká na cestu, jako kouká na mě. Těma svýma ledovýma očima mě probodával. Byl to nejvíc nepříjemný pohled atak jsem ho od něj hned odtrhla a už se jeho směrem nekoukla.
Ani jeden už na mě nepromluvili a já se dál utápěla v trapnosti zbytek cesty a dokonce celý večer.

____________
Ahojjjj, zase po dlouhé době, ale přece jen. Sice docela nuda, ale v příštím díle se to trochu rozjede.

Alex