Konec minulé části
Dorazila jsem dřív, položila jsem si batoh a sedla si na lavičku. V sluchátkách mi hrála moje oblíbená písničky "little mix- black magic" zavřela jsem oči a představoval jsem si jaký to bude až vstoupím do ordinace. Oči mi zase zalily slzy. Byly to slzy strachu ...
"Abi!?" Přede mnou stála mamka. Vynutila jsem úsměv a zvedla jsem se. Nohy jsem měla slabé a byla mi čím dál tm vědší zima. Bylo to tím stresem.
V čekárně nikdo nebyl. "Abi je možnost že ti to nedovolí.." "Musíš myslet co když to nevyjde... Neupínej se na to tolik prosím" dramaticky se odmlčela "Připrav se i na špatnou zprávu" . Nemohla ale ani nechtěla jsem se pohlédnout jí do oči..
"Slečna Armstrongová" ozval se příjemný hlas a já poprvé vzhlédla od země . V ordinaci byl milý doktor a já na chvíli zapomněla na strach. Vyšetření bylo krátké. Klepala jsem se.. Čím? Zimou? Strachem?
"Tohle bolí? " doktor stočil nohu. "Ne" odpověděla jsem. "A toto" "ne.." nervózně jsem odpověděla .
"Dobře teď vás pošleme na rentgen ten nám řekne víc" Nejistě jsem se usmála a odešla jsem. Vše bylo ráz na ráz a já se ocitla zase u doktora.
V jedné minutě se mi mohl sen zbořit jak papírový domeček. Ruce jsem držela v pěst a dýchala jen povrchově. Bylo hrobově ticho a napětí by se dalo nahmatat. Po dlouhém čekání doktor promluvil.
"Abi, tvůj uraz kolene... Je tam zdeformovaná kousek kosti, proto tě to bolí, druhé koleno je také trochu zdeformované" Hluboko se mi podíval do očí.
"Ovšem když budeš opatrná , budeš se pořádně protahovat rád ti povolení v Listopadu napíši"
Usmál se.. A já nebyla schopná slova, pusu jsem otevřela a vzápětí zavřela protože mi nešel vyloudit ani tón. Po chvíli jsem se usmála také. Pravým nefalšovaným úsměvem. Tělo mi povolilo a já se konečně uvolnila. Poděkovala jsem a odešla. V čekárně jsem se opřela o stěnu a znovu se rozbrečela. Tentokrát ne strachem ale štěstím. Okamžitě jsem tu zprávu napsala Andy,Sarah a Lucy. Mobil jsem strčila do kabelky a s mamkou vyšla na čerstvý vzduch.
"Dáš si něco k jídlu?" zeptala se mamka. "Ne žaludek mám pořád navodě," odpověděla jsem a zavřela dveře. Usedla jsem na postel s novým sešitem, propiskou a mobilem se sluchátky. "Teď už jen udělat plán a trénovat,už je to zkutečný, teď už neplatí žádné výmluvy" . Pustila jsem se do plánování když v tom mi zazvonil mobil..
"Pane bože!" vykřikla jsem když jsem viděla na displeji číslo volajícího
ČTEŠ
Tanec jako lék
Short StoryAhoj, jmenuji se Abi. Je mi 14 let a chodím na základní školu do 8 třídy. Nemám nějak zajímavý život. Ve třídě je plno lidí kteří mně psychicky deptají, doma to tak není nejlepší. Naši se hádají a udobřují,rozcházejí a dávají dohromady. S mím mladš...
