Human and Family [Pokračování Sex Contrast]

4

Harry

Dlouho jsem hledal svého lidského přítele v lidském světě a ten byl obrovský. Nechápu, jak se v něm může někdo normální vyznat. Vždyť je vážně ale vážně velký!

Prošel jsem některé ulice i pětkrát za sebou, park jsem prošmejdil taky mnohokrát, ale Louis prostě nebyl k nalezení.

Jako bílý anděl jsem nemohl ostatním číst myšlenky a zviditelnit jsem se taky nemohl. Nějakým záhadným způsobem mi totiž došly síly. Asi jsem neměl tolik spěchat z chajdy toho starouše zpátky do města. Letěl jsem opravdu rychle a navíc vítr vál v protisměru, což mi moji cestu ještě ztížilo.

Přeletěl jsem snad i půlku planety, teda aspoň mě to tak připadalo, než jsem konečně uviděl střechy domů a paneláků, které se třpytily na celé kolo a tak je nešlo přehlédnout.

Nejdřív jsem navštívil ‚náš' zchátralý dům, ve kterém jsme se poprvé milovali. Bohužel tam nebyl, ale to se dalo očekávat.

Možná zapomněl, možná ho nemohl najít... Důvodů je spousta a jen jeden je správný. Ten já však nevím.

Po pořádně obhlídce všech místností, jsem se rozhodl prohledat celé město, i když mě moje síly opustily a křídla nechtěla vzlétnout. Už se jim prostě nechtělo.

A tak jsem, i přes tu obrovskou nechuť, musel jít po svých.

Kráčel jsem po hlavní ulici a bylo mi jedno, že jdu uprostřed vozovky. Auta mnou projížděla, ani mě nezaregistrovala.

Napínal jsem se na špičky a pozorně se rozhlížel kolem, jestli neuvidím v davu hnědé vlasy, ze kterých zmizely růžky, takže by už tak moc nevyčnívaly a zapadaly by do davu, který byl tvořen převážně z kaštanových hlav.

Louise jsem však nespatřil.

Už se začalo schylovat k večeru, světle růžové červánku pokrývaly horizont, zářivě žlutá koule mizela za horami pokryté jehličnatými stromy, domy rozsvěcovaly svá okna a v nich jsem mohl vidět malé i velké postavy mužů, žen i dětí. Chodili sem a tam, od jedné stěny ke druhé, z jedné místnosti zase do jiné. Bylo to až hypnotizující.

Sedl jsem si na nejbližší neobsazenou lavičku a sledoval ten film přede mnou.

Moje oči klouzaly také sem a tam a zorničky se mi okamžitě rozšířily, když lidé zapnuli snad všechny lampy, takže světlo z nich mě moc nepěkně oslnilo.

Najednou mi obraz zastínil menší člověk, který se postavil do mého zorného úhlu, takže jsem si ho hned všiml.

Zvedl jsem pohled, abych si ho mohl pořádně prohlédnout, a dobře jsem udělal. Byl to totiž Louis!

Z dálky bych ho však určitě nepoznal, protože byl zahalený v tmavé mikině, která zakrývala i jeho krásné vlásky. Jeho ostatní oblečení bylo špinavé a otrhané. Vůbec jsem nechápal, z kama ty hadry vzal, ale nechtěl jsem to řešit. Zbytečné starosti.

On byl však tady, přímo přede mnou! Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, opravdu se mi povedlo ho znovu najít, i když mi štěstí malinko pomohlo.

Rychle jsem vstal a pokusil se Louise chytit za ruku, jenže moje prsty jím jenom projely a nechytily nic, jen vzduch.

Zapomněl jsem, že on je vlastně člověk, takže mě nevidí, neslyší a necítí.

Ale musel jsem nějak zjistit, jestli na mě nezapomněl. Dát mu znamení, nechat vzkaz nebo prostě cokoli. Jen aby poznal, že je to ode mne a třeba si obnovil paměť.

Vydal jsem se za ním a cestou se snažil soustředit na to znamení a ne na jeho perfektní zadek, který teď vypadal ještě víc k nakousnutí. Hmm...

Louis šel velmi váhavě, jakoby ani neuměl chodit a na pravou nohu viditelně kulhal. Chudák můj malý.

Následoval jsem ho i do tmavé a na první pohled nebezpečné uličky, které končila dřevěnou lavičkou a stěnou z cihel.

Louis se váhavě rozhlídl kolem, a když zjistil, že nikdo kolem není (kromě mě), ustlal si na ne moc pohodlných prknech. Hlavu si podložil rukou, na sebe ještě hodil bundu, aby mu nebyla v noci zima a usnul. Bylo vidět, že je velmi vyčerpaný, protože se jeho oči okamžitě zavřely a jeho dech ztěžknul.

Byl tak nádherný, když spinkal. Všechny napnuté svaly a vrásky, které mu vůbec nepřidávaly na věku, ba naopak, s nimi byl ještě krásnější, se uvolnily. Celý jeho obličej se uvolnil a on vypadal velmi spokojeně. A hlavně fakt překrásně.

Jak já ho miluju.

Sedl jsem si na studenou zemi, chlad jsem však necítil.

Přesunul jsem se k němu blíž a polštářky prstů ho pohladil po obočí. Dále jsem pokračoval přes tváře a lícní kosti a tím jsem obkreslil konturu jeho bezchybného obličeje.

On se pod mým dotekem malinko zachvěl a koutky úst pozvedly nahoru, ale neprobudil se.

***

Ráno mě probudil prudký pohyb hned vedle mě, a když jsem otevřel oči, spatřil jsem Louise, jak se protahuje a sbírá si své věci.

Vzduch byl velice svěží a evidentně se přes noc pročistil, protože se mi dýchalo mnohem líp než v noci, kdy jsem vedle svého přítele usínal v dost nepohodlné poloze.

Taky jsem vstal, trochu si protáhl celé tělo a následoval Louise, který se za cesty napil teplého čaje z termosky. Poté ji zašrouboval a hodil zpátky do batohu, takže se mu kráčelo líp. Stále jsem však viděl, že je velmi unavený a v tom hrál roli i hlad, který mu způsobil divné zvuky v oblasti břicha, a které jsem slyšel dokonce i já.

Musel jsem mu sehnat něco k jídlu, protože on na to asi neměl peníze, když si do teď nic nekoupil.

Proto jsem se rozhlédla kolem, abych zjistil, na které ulici se právě nacházíme. Sunset Boulevard. Skvělé, tady se nachází mnoho pekáren, takže bude snadně, něco vzít a nenápadně podstrčit Louisovi.

Vybral jsem si nejbližší obchod, vešel dovnitř, vzal čerstvě dopečené pečivo přímo z plechu a zase vyšel ven. Louis právě procházel kolem a chtivě se koukal do výlohy. Usmál jsem se nad tím pohledem, ne proto, že by mi dělalo dobře jeho utrpení, ale vzpomněl jsem si na úplně stejný pohled a jiskru v očích, když se tak díval na mě. Vypadal, že mě chce sníst.

Rychlými kroky jsem ho předběhl a cestou ukradl pár bankovek z kapsy saka nějakého boháče. On si toho určitě nevšimne, a i kdyby jo, nebudou mu chybět.

Ještě jsem potřeboval něco na přilepení, což jsem našel na hnědém sáčku na pečivo, který se válel na šedé zemi. Zvedl jsem ho, odlepil pásku a vyhodil to nepotřebné do zeleného koše.

S bolestivou grimasou jsem si vytrhl čistě bílé pírko z křídel, přidělal ho na bankovku a společně s pečivem ho položil na kachličky pode mnou. Celé jsem to zakryl letákem, na kterém stálo, že pekárna na rohu ulice hledá pomoc a to se bude Louisovi určitě hodit, protože nehodlám krást do nekonečna.

Už z dálky jsem viděl, jak Louis pospíchá, a doufal jsem, že se nad barevným papírem zastaví a zvedne ho.

Díky Bohu se moje modlitby splnily a on se opravdu pozastavil a leták sebral.

Jakmile si však všiml jídla a peněz pod ním, oči se mu rozzářily štěstím, ovšem stále v nich chyběla ta známa a tak přitažlivá jiskra života. Tu už jsem u něj neviděl pěkně dlouho.

Louis se hladově zakousl do pletýnky a očima skenoval bankovku, kterou následně i otočil, protože ukazováčkem narazil na pírko. Když ho spatřil, konečně se mu v očích objevila ta pověstná a poutavá jiskra, kterou jsem na něm miloval úplně stejně jako zbytek jeho tělo i povahy.

What do you think about it?

Co si o tom myslíte?