Human and Family [Pokračování Sex Contrast]

8

„Pověz mi něco o sobě, taky bych chtěla slyšet tvůj příběh," zamumlala mi do ramene a pak mě pustila, aby měla možnost pohlédnout mi od tváře.

Mírně jsem se na ni usmál a dal se do vyprávění svého příběhu, který jsem avšak trochu předělal, aby se nedozvěděla o nadpřirozeném světě.

Harry

Od té doby, co Louis vešel do pekárny a započal emocionálně naplněný rozhovor s Annie, jsem nastražil uši a pozorně se zaposlouchal. Už celkem hodně dlouho chci zjistit, co jsem vlastně zač a jaké je mé příjmení.

Teď však celá konverzace ustala a já se nemohl vzpamatovat z množství informací, které jsem slyšel, a které mi kolují v hlavě snažící se o poskládání a urovnání.

Moje mamina sice umřela, což se dalo logicky očekávat, ale má sestra stále ještě žije! Takže je šance, že bych ji mohl aspoň spatřit, když už není možnost si s ní promluvit.

Nechal jsem Louise Louisem, i když jsem mu slíbil, že ho neopustím. V tu chvíli se mi doslova vykouřil z hlavy a jeho místa zaujala Gemma. O nikoho jiného jsem se nezajímal a taky nechtěl zajímat. Moc jsem toužil poznat aspoň jednoho z mé rodiny, který je mi blíž než Annie z pekárny. Jaká to zvláštní náhoda, že leták, který jsem Louisovi dal, ho zavedl právě do této firmy.

***

Cítil, jak vane chladný vítr. Bál se otočit, i když neměl vůbec žádný důvod. Je přece duch, proč by se měl něčeho bát. Tušil, že na chodníku za ním něco je, něco křehkého jako dech za chladného rána, něco modrého jako dým, který se za soumraku vznáší z borovicového dřeva, něco jako stará bílá krajka, něco jako chumelenice, něco jako ledová jinovatka na útlém listu rákosu. Ozval se , jako by se rozbila tenká tabulka skla - smích. Pak ticho.

Otočil se.

Stál tam on. Ten, který mu způsobil tolik bolesti, že kdyby byl normální lidská bytost, zbláznil by se a určitě by ho odvezli někam do blázince.

Azrael, anděl smrti.

Smál se mu. Jen tam prostě stál a vydával tak prazvláštní zvuky, že Harry skoro pochyboval, že je to jeho skutečný smích nebo zda ho předstírá.

Minula , poté dvě, ale anděl stojící naproti se stále nepohnul, jen zmlkl.

„Nechoď za ní," promluvil nakonec a udělal krok k němu.

Harry se zlekl jeho náhlé blízkosti a uskočil.

Byl pevně rozhodnutý, že navštíví svou sestru a nehodlal se nechat odradit. Byl přece jen maličký kousek od odhalené své velmi dávné minulosti, tuze si přál zjistit, jak vlastně umřel a kým byl, než se stal tím, čím je do teď.

„Varuju tě, nechoď!" tentokrát byl panovačný hlas Azraela ještě hlasitější a přísnější než předtím.

Kudrnatý chlapec se však nelekl. Tušil, že se černý anděl bude vztekat a nedá mu pokoj, ani když už ztratil vše, na čem mu záleží.

S nepatrnou odvahou se k němu otočil zády a otevřel dveře domova důchodců, který má být dočasný domov Gemmy Styles, teda podle informací na internetu. Hledal je celou půl hodinu a hledal by i dál, ale ta paní v knihovně už začínala mít podezření. Tak kniha, co pravidelně dopadá na pravé tlačítko myši, není zrovna nenápadná. Musela si myslet, že má halucinace. Chudák.

Nestihl však zjistit, na jakém pokoji je, jen adresa a číslo budovy mu zůstalo v paměti.

Zamířil si to tedy k pultu, který se nacházel hned naproti hlavnímu vchodu. Měl velké štěstí, protože za ním nikdy právě neseděl a on si tak nerušeně mohl prohlédnout databázi lidí, kteří tento dům využívali.

Bylo tady jen jediné jméno Styles a ta osoba, která tohle jméno vlastnila, ležela na pokoji číslo 24 a překvapivě sama.

Nedokážete si představit ten pocit, když Harry otvíral dveře od hledaného pokoje a poprvé nahlédl dovnitř netušíc, že to není naposledy, co ho navštěvuje. K tomu se však dostaneme později.

Harryho sestra ležela rozvalená přes celou postel, ale ani jedna končetina jí nevyčuhovala zpod přikrývky. Její oči byly stejně smaragdově zelené, jako ty jeho a pozorně sledovali dění v televizi.

Vrásky se pokaždé prohloubily, když se její rty roztáhly do úsměvů a celá hruď se nadzvedla pod náporem smíchu, který už sice nezněl jako jemné zvonění, které si Harry pamatoval. Její hlas byl totiž velmi nakřáplý a hluboký, že si musela odkašlat, při čemž jí málem vyletěla z pusy umělá protéza.

Stále měla ve tváři ostré rysy, které byly Harrymu velmi povědomé, a on samotný je měl určitě taky takové.

A přes všechny ty léta, kterých se dožila, byla Gemma pro Harryho krásná.

Zamiloval by se do ní, kdyby to nebyl její bratr a kdyby ji už nemiloval.

Ano, neznal ji, nepamatoval si, jakou má povahu, jak se chová, přesto mu srdce vzplálo, jakmile ji spatřil a nemohl se nabažit pohledu na ní.

Byl ochotný ji neopustit a střežit ji, dokud se ona sama nevydá do jiného světa, ze kterého vedou jen dvě cesty: přes postel ďábla (teď anděla smrti) nebo přes rozhodnutí Starců.

Ani jedno však nebylo u Gemmy příliš pravděpodobné, takže Harry jen doufal, že bude naživo co možná nejdéle.

Chyběla jsem vám? Určitě ne.... Díl je krátký, odezva u posledního dílu je chabá, psát mě nebaví... Nastává krize.