An Unexpected Love

I. kapitola

Bylo jasné, deštěm prosycené podzimní ráno. V paláci se nesla vůně prvního letošního spáleného dříví a někdo z elfských hudebníků hrál na harfu, jejíž líbezné tóny se rozléhaly celým lesním královstvím. Vše působilo klidně a vstřícně jako už dlouho ne.

Elfové, se procházeli po chodbách a zahradách, kde se dal sem tam zaslechnout radostný smích anebo poklidný rozhovor. Stráže se opírali o dlouhé kopí na svých stanovištích a jejich ostré zraky sledovali okolní les. A také kapitánku stráží, která se objevila v jejich dohledu. Tauriel si nenechala nic ujít a každý z jejích podřízených věděl, že nemá cenu protivit se jejím rozkazům, které sama dostávala buď od krále Thranduila nebo od prince Temného hvozdu.

Od časného rána, kdy započal déšť, aby svými kapkami zvlažil vláhu rostlinstva, procházela kapitánka stanoviště stráží a ptala se na průběh jejich hlídky. Hvozd byl totiž v posledních měsících sužován čím dál většími skupinami pavouků. Průzkumným oddílům se je podařilo vystopovat až k hranicím Dol Gulduru, kde se zdržovali ve větším počtu. Tyhle průzkumné výpravy vedla často právě Tauriel a v patách jí byl vždy její pán Legolas.

„Byl klid? Nezpozorovali jste něco neobvyklého?" zeptala se vojáků, kteří drželi hlídku u hlavní brány do paláce a střežili most přes Bystrou řeku, která proudila z výšin hvozdu a plynula dále ven do močálů u paty lesnaté pahorkatiny.

„Ano, má paní. V lese se nic nepohnulo," odpověděl jí jeden z vojáků.

Tauriel přikývla a na chvíli se zahleděla do hlubokého lesa, než se otočila a odkráčela zpět do útrob paláce. Spletitost chodeb a jeskyní se pro všechny, kteří navštívili domov lesních elfů, stalo bludištěm, ze kterého se jen těžko hledalo úniku. Ale ona zde vyrůstala, žila a pobývala už několik století a tak by se v chodbách vyznala i kdyby ztratila zrak.

Teď zamířila do síní hluboko pod zemí, do prostorných vysokých sálů, kde elfové trénovali zápas, šerm a bojovou taktiku. Na lukostřelbu měli vyhrazený a hlídaný pás lesa. Jako obvykle stanula na písčitém podlaží mezi prvním. Pár mladších elfů, co se hlásili ke strážím dostávalo lekci od bojového mistra, ale jinak nikdo nepřispěl svou přítomností.

Vybrala si nejvzdálenější roh sálu, tak aby měla klid na trénink a nerušili jí poznámky šermířů. S hlubokým nádechem a pomalým výdechem tasila své dva nože a zaujala bojoví postoj. Lehce sevřela víčka a nechala svou mysl plynout po všech koutech sálu, osvobodila svou energii a pomalu začala přecházet do naučených kombinací a postojů. Pravou rukou výpad, levou spodní krytí, přešlápnout levou nohou, zaútočit levou rukou zespodu a vykrýt sek z vrchu pravou rukou. Pravicí odhodit soupeřovu zbraň, přešlápnout blíže k němu a levou rukou výpad. Potom otočka, pravou rukou švihnout za sebe do úrovni krku, otočit se nášlapem levé nohy a vykrýt sek nebo bodnutí máchnutím levé ruky. Pak přejít pravicí do útoku pomocí křivého seku shora dolů.

Kov zazvonil o kov. S poskočením srdce Tauriel otevřela oči s rozšířenými zornicemi. Naproti ní stál Legolas s dlouhým nožem v obranném gestu a s lehkým úsměvem na tváři.

„Zatančíš si i se mnou?"

Za svou poznámku si vysloužil krátké ušklíbnutí, načež opravdu započal bojoví tanec. Ano, na pohled vypadal souboj těchto dvou pružných a mrštných bojovníků jako kdyby spolu tančili. Proplétali se mezi sebou, dlouhé nože kmitali z místa na místo jako hadí jazyky a sotva kdy se kov kovu dotýkal déle jak pár sekund. Nakonec jejich souboj skončil v postoji, kdy se jejich nože ocitli v dvojitém X a jen díky tomu, že se o sebe opírali vahami, nespadli na zem. Zrychleně oddechovali, ale přesto se na sebe usmívali.