An Unexpected Love

II. kapitola

„Můj pane," Tauriel se poklonila s rukou na pravé straně hrudi, „nerada vás vyrušuji, ale máme pro vás velmi důležité zprávy z lesa."

Legolas zopakoval poklonu o něco menší a přikývl na potvrzení. Elfí král Tranduil byl usazen na svém stromovém trůně. Nohy měl pokrčené, hleděl někam skrze stěny paláce a vypadalo to, že je mimo hranice normálního vnímání. Avšak pokynul nedbale rukou a svůj pronikavý zrak upřel přímo na svého syna.

„Oč jde, Legolasi?"

„Byli jsme na průzkumu okolí, když jsme narazili na stopy a stopovali jelena, dokud se neukázalo, že je zraněný, otče," začal s vysvětlováním. „Nejdříve jsme si mysleli, že jde o pavoučí útok, ale potom jsme našli mrtvé tělo s šípem v hrudi." Napřáhl ruku a Tauriel mu podala šíp. Vystoupal schůdky k otcově trůnu a předal mu ho do natažené dlaně. Thranduil si ho zkoumavě prohlížel. „Měli jsme za to, že za tím mají prsty skřeti, ale když jsme prohlédli šíp, došli jsme k závěru, že to není jejich práce. Nejspíše se jedná o lesáky, kteří zabloudili do našeho lesa."

Elfí král šíp ve svých rukou rozlomil na dva kusy a ty hodil na podlahu, poté se zvedl a sestoupil schody dolů ze svého trůnu.

„Tauriel!" Upřel svůj rozzlobený zrak na rusovlasou elfku, která se před jeho hněvem nakrčila. „Ty jsi zodpovědná za bezpečnost mého lesa. Tak jak je možné, že nevíš, že hranice říše překročili lidé a teď loví mou zvěř!"

Kapitánka stráží sklopila zrak před Thranduilovým pronikavým pohledem k zemi a s rozvahou jí vlastní odpověděla pokorně: „Poručil jste vyhnat a zabránit postupu pavouků, proto všechny naše síly směřuji směrem k Dol Gulduru a na ochranu nejbližšího okolí paláce, můj pane. Stezka je dlouhá staletí nepoužívaná. Neměla jsem důvod stavět tam stráže na hlídku, když potřebujeme každou ruku."

Král stál ještě chvíli před ní, svou výškou jí značně převyšoval, ale na tuhle odpověď jí neměl čím argumentovat. Byla naprosto logická. Otočil se od ní a s rukami za zády přecházel po stromové římse, kde byl umístěn jeho trůn.

„Chci, abyste tu skupinu lesáků našli. Klidně je zabijte, ale jednoho mi přiveďte. Chci vědět, co dělají v mém lese." Tauriel se uklonila a Legolas kývl hlavou, už oba dva scházeli schody, když se ozval králův zvučný hlas: „A Tauriel?" zastavila se v půli pohybu, otočila se a pohlédla na něj. „Chci je tady mít, co nejdříve. Nic nepokaz."

„Jak si přejete, můj pane," pronesla s mírnou úklonou hlavy, než znovu vykročila, následována Legolasem. Když zmizeli oba z doslechu i dohledu, Thranduil se opět usadil na trůn a podepřel si ledabyle rukou bradu.

„Děje se něco mnohem většího a výprava lesáků mi brzy napoví, co," šeptal elfsky skoro neslyšně a zaujal opět svou kamennou pózu.

* *

Elfí stezka se zdála nekonečná a trpaslíci společně s hobitem byli za celý den pochodu značně znaveni, navíc měli pocit, že tahle cesta snad nikdy nekončí, proto byli i nevrlí. Z části za jejich mrzutost mohl i vzduch, kterého měli poskrovnu. Ale vše se zhoršilo v okamžiku, kdy překročili řeku, jelikož stezka na druhé straně byla zasypaná spadaným listím okolních stromu, a kolikrát se museli zastavit, aby našli, kudy pokračuje. Ale byl to nakonec hobit, který přišel na to, že se pravděpodobně ztratili a pohybují se pořád dokola. Thorin byl však přesvědčený, že je to nesmysl a postupují stále směrem na východ.

„Ale jakým směrem je východ?" ptal se někdo z trpaslíků. „Na slunce už není vidět."

„Slunce," zopakoval Bilbo a pohlédl nahoru. „Je přece tam nahoře. Musíme se dostat nahoru a zjistit, kde jsme."