The BEST on stage ✅

Party

Když jsem dorazila, interiér Johnieho domu teď místo moderně zařízeného a uklizeného bytu připomínal zoo. Terasa, kterou se do stavení minule vkradl Bob, byla opět otevřená, na ní klábosilo pár lidí s drinky v ruce a nevypadali úplně střízlivě.

Uvnitř to bylo ještě o něco horší. Hudba musela rušit snad všechny sousedy okolo, ale nikdo si nejspíš nedovolil stěžovat. Kdyby měl alespoň nějaký normální playlist, ale phonk, metal, techno a hardstyle nebyly moc dobré žánry v kombinaci s tichým večerem, kde by člověk čekal něco pomalejšího a klidnějšího.

Vešla jsem a ocitla se v pekle hluku. Litovala jsem, že jsem tady chodila a na sebevědomí mi moc nepřidalo, když jsem spatřila Johnieho. Byl pod vlivem alkoholu a možná ještě něčeho dalšího. Divila jsem se, že něco takového podniká zrovna v neděli.

Už jsem byla na odchodu, ale on se ke mně připotácel rychleji, než bych čekala, přitáhl mě k sobě a opilecky se na mě podíval.

„Mae, ty jsi tady taky!" Zažvatlal, že mu bylo sotva rozumět, a navíc z něho táhlo jak ze sudu plného vodky. „Pojď tančit!" Jednal se mnou jako se svou starou dobrou kamarádkou, což jsem teda určitě nebyla.

Aniž jsem se mu stihla jakkoliv vzepřít, táhl mě na parket. Jsem zvědavá, jaké taneční kroky mě v tomhle stavu naučíš...

A protože on nebyl schopný udělat ani dva plynulé kroky, vedla jsem ho parketem já. On na mně teda spíš visel jak mrtvola a já to celé vlastně odtančila sama, ale obdivu jsem se nedočkala, protože opilí lidé nejsou moc dobrá porota. Ještě k tomu na žánry hudby z playlistu se nedalo tančit skoro vůbec.

Když jsme měli za sebou dva tance, jestli se tomu tak vůbec dalo říkat, nalil mi Johnie plnou sklenici vína. Jako co čekáš, že to vypiju? Odpila jsem půlku a zbytek nenápadně vylila do kvítka. Neměla jsem v plánu uvést se do stavu, ve kterém byli všichni ostatní, takže když mi byl nabídnut panák rumu, udělala jsem s ním to samé, co s vínem. Chvíli mi bylo té rostliny líto.

Seděla jsem na něčem, o čem jsem si alespoň myslela, že je pohovka. Johnie seděl vedle mě. Najednou si opřel hlavu o mé rameno, posunul se blíž ke mně a obejmul mě.

„Mae..." Podíval se mi do očí. Jeho modré oči byly skoro jako pomněnky a naznačovaly, že si dal Johnie něco víc než jen tvrdý alkohol. Pořád mi vykládal něco o tom, že je rád, že jsem přišla a další hovadiny, kterým jsem nevěřila a brala je jako opilecké kecy.

Kolem dvanácté až půl jedné se začal dům vyprazdňovat a v jednu už tam byl sám Johnie a já. On už teda nebyl schopný vnímat svět, takže nemohl ani zaregistrovat, že tu ještě jsem. Rozhodovala jsem se nad možností A a nad možností B.

Buď tady s Johniem zůstanu, vyprostím ho z budoucích problémů s jeho matkou a pokusím se napravit škody, co ta pozvaná zvířata ztropila, nebo prostě půjdu domů a vezmu si ponaučení, že až Johnie bude pořádat další akci, nemám sem chodit.

Nebyla to moje povinnost, ale mně se Johnieho prostě zželelo, a tak jsem se rozhodla pro možnost A. On mezitím stihl usnout, takže pokud by se jeho matka měla vrátit zítra, bude mít problém jako prase.

Začala jsem tedy vytírat jakýmsi hadrem, který jsem našla, podlahu. No bordel teda udělali strašný! Říkala jsem si pro sebe. Vytřela jsem místo před televizí, kde bylo na zemi cosi, čeho radši ani nechci vědět původ.

Vymáchala jsem hadr ve dřezu a prošla kolem gauče, abych mohla utřít další nepořádek. V tu chvíli jsem ale zakopla o Johnieho nohy.

„Kurva!" Zanadávala jsem. Vzala jsem tedy jeho nohy zvedla mu je na gauč tak, aby ležel jakž takž pohodlně. Překvapilo mě, že byly nějaké lehké. Podívala jsem se na něj. Spal jak zabitý a jeho obličej osvětlovalo pár barevných světel. Měl černé vlasy, které mu splývaly po krku. V obličeji typický alkoholik. Na krku se mu rýsovalo tetování lebky omotané řetězem, což jasně poukazovalo na to, že má deprese.

Utřela jsem stůl, sebrala z něho nádobí a zanesla na linku ke dřezu. To jsem udělala i se zbylým nádobím, které se válelo po domě i na místech, kde byste ho nečekali.

Napustila jsem do dřezu vodu. Čekala mě nekonečná hromada nádobí. Jak velké musejí být ty skříňky, že se ho tam tolik vleze?!

Zaslechla jsem Johnieho chrápat. Jsem zvědavá, jak si zítra užiješ kocovinu... Pousmála jsem se a odrhla další talíř.

***

Kolem druhé hodiny ranní jsem nádobí umyla a schovala na místa, kde jsem si alespoň myslela, že by mohlo patřit.

Dům vypadal o hodně lépe než předtím, ale pořád tam bylo co dělat. Například jsem musela zavřít terasu, protože sem začal proudit vzduch chladné noci. V místnostech bylo trochu chladno, a tak jsem Johnieho přikryla první dekou, kterou jsem našla a která nebyla ničím politá. Bude se tady muset hodně věcí vyprat. Naštěstí křeslo bylo potaženo kůží, takže flek od vína šel celkem dobře vyčistit.

Chvíli jsem přemýšlela, do čeho jsem se to vlastně pustila. Pokud tady budu ještě v dobu, kdy se Johnie probudí, stálo by za to natočit tu reakci. Sam by se určitě potrhal smíchy. Zahnala jsem svoje ďábelské myšlenky a klesla na křeslo vyčerpáním.

Nevím, jestli jsem usnula a pokud ano, jak dlouho jsem spala, ale najednou byly čtyři a venku svítalo.

Měla jsem tedy trochu víc světla na úklid, a tak jsem se vydala po stopách nyní dobře viditelného nepořádku vedoucího do koupelny. Přesně toho jsem se bála! Kdosi zvracel do záchodu a úplně se netrefil do mísy.

Přemýšlela jsem, že se odtud vypařím, protože tohle se mi uklízet nechtělo. Navíc jsem toho udělala už dost a Johniemu to viditelně usnadnila.

Nevím proč, ale nakonec jsem vzala hadr a ten nechutný svinčík setřela. Samozřejmě nechybělo chytání závratí při každém dotknutí se hadrem odporné hmoty, ale úspěch byl.

***

V šest ráno se probral Johnie. Nejspíš šel zvracet, protože zamířil přímo do koupelny a podle vycházejících zvuků o tom nebylo pochyb. Ani nezaregistroval moji přítomnost, za což jsem zatím byla ráda.

Po pěti minutách z koupelny vyšel. Nejistý krok, bolestný výraz, bílý jak stěna, kruhy pod očima. Jojo, kocovina, to musí být radost! A ne že bych měla nějaké zkušenosti...

„Co tady děláš?!" Aha, takže mu asi zas tak špatně není, když je schopný na mě zvyšovat hlas.