PEVNÉ ZÁKLADY

Kapitola 3

„Tohle byl ten nejhorší kontrolní den, ze všech kontrolních dnů! Ten Valeri je takovej kretén. Snažím se mu to neříct do obličeje jen proto, že to celý financuje.'Tahle kachlička je žlutější a tahle je víc šedá, chci je všechny stejný'. Jak mám sakra keramickej závod přimět dělat dlažbu bez odchylek v odstínu? Jsem snad nějakej magnát, nebo co? Ať mi vleze na záda!" rozčilovala jsem se. Jako každé úterý jsme měli ranní schůzku s investorem a technickým dozorem investora. K našemu neštěstí byl dozor synem investora. Byl to čtyřiceti letý chlapík s dutou hlavou. Jediné, co tam měl, byla ketodieta a cvičení. Technickým řešením nerozuměl ani trochu, ale odstíny v dlažbě, ty poznal hned. Neustále otravoval s blbinama, které jsme jako stavba absolutně nedokázali ovlivnit. Ale to on zase nedokázal pochopit. A tak jsme trávili miliardu času posloucháním jeho blbých stížností a další miliardu času jsme věnovali nadávkám na něj.

Byl konec srpna, měli jsme už téměř před dokončením projektu, díky bohu za to. A vzhledem k prázdninovému období, měli Mark i Brian dovolenou, takže dnešek byl jen můj a Jakea. Nemohli jsme se dočkat až tenhle prokletej projekt budeme mít z krku. Přísahám bohu, že jsem si nikdy nevytrhala tolik vlasů jako během tohohle projektu.

„Nádech, výdech, pojď, vezmi si vestu a půjdeme se projít." Odfrkla jsem si a nechala se zatáhnout do přízemí našeho projektu. Občas jsme tohle potřebovali, všichni. Jen se tak courat po stavbě a chvíli nic neřešit. Ne vždycky to úplně vyšlo, ale bylo to fajn. A tak jsem se kochala vyčištěnými zdmi, betonem a nádherným stropem, až jsem málem spadla do čerpací jímky. Stačila jsem se jen zajíknout, když jsem ucítila, že stojím na hraně a poté mě popadly kolem pasu ruce. Jakeovy ruce. Přivinul mě k sobě, vzduch na moment zhoustnul, ale jakmile to ucítil taky, okamžitě mě pustil. Nemohla jsem jinak a prostě jsem se rozesmála zoufalstvím. „Jsi v pořádku?"

„Jo, jsem, díky, jsem jenom blbá a slepá." Během naší spolupráce mezi náma dvěma něco vzniklo. Nedokázala jsem přesně identifikovat co, ale něco tam bylo. Cítila jsem k němu...city? Měla jsem k němu blíž než ke komukoli jinému, a ačkoliv jsem si nás představovala ve spoustě zajímavějších situací, vždycky se mi někde vzadu v hlavě rozkřičela kontrolka, že má ženu a dítě. A to pro mě byla hranice, kterou jsem nehodlala překročit. Ale nedokázala jsem ignorovat všechny ty momenty, kdy pro mě byl více než jen kolegou. Vždycky byl připraven pomoct mi s každou krabící, i kdyby vážila jen gram, téměř každý den jsme spolu obědvali. Kdykoli ho, nebo mě, něco trápilo, byli jsme tomu druhému oporou a snažili jsme si zlepšit náladu. Občas jsme si jen tak zajeli do starbucksu, naučila jsem ho pít pumpkin spice latte, ačkoliv neměl rád skořici. Milovala jsem ty chvíle v autě, kdy jsme neřešili práci a prostě se jen tak courali.

Prostě se stal velkou částí mýho života a měla jsem obrovskej strach, že jakmile skončí tenhle projekt, skončíme i my dva. „Musíme tu jímku už zaklopit, nemůže to tady být takhle napořád," zakoktala jsem.

„Dneska to bude, klid." A v tom mu zazvonil telefon a zmizel mi za dalším rohem. Tak jako vždy. Jakmile si najdete chvíli čas, někdo se rozhodne vás ho zbavit. A tak jsem ho neviděla až do půl paté večer, kdy se konečně objevil v buňce. Už jsem se chystala, že to pro dnešek vzdám, ale změnil mi plány. „Asi mě z toho už dneska jebne. Pomohla bys mi ještě s fakturama, prosím?"

„Jasně, přece tě v tom nenechám." A tak začal náš souboj s neustále padajícím programem a dodákama přetékajícím šanonem.

„Mám tady fakturu od toho nábytku a zařizováků, zkontrolovala bys to prosím? Víš toho o tom asi nejvíc." Jen jsem přikývla a vzala si desetistránkovou fakturu. Trvalo mi to projít asi dvacet minut. Přece jen potřebujete zkontrolovat, jestli se shodují kusy, cena a jestli nám vůbec dodali stejný materiál, co máme na faktuře.