PEVNÉ ZÁKLADY

Kapitola 11

Potom co jsem se uklidnila já, můj žaludek i Claire, jsem vyběhla nahoru pro svůj telefon. Měla jsem zmeškaný hovor od obou rodičů, babičky, a dokonce jsem našla i zprávu od bratra. A Jakea. Tu jsem si přečetla jako první samozřejmě. Všechno nejlepší k narozeninám. Snad jsi dorazila v pořádku. Myslím na tebe.

Pomyšlení na to, jak psal tuhle zprávu a ležel vedle svojí ženy donutilo můj žaludek znovu přehodnotit jeho pozici. Zvracela jsem. Vyzvracela jsem všechno, co v mém těle nebylo na pevno. Po tvářích mi tekly slzy a připadala jsem si jako troska. Hormony.

Vypláchla jsem si pusu v umyvadle a znovu se podívala na tu zprávu. Smazat. Smazala jsem ji, aniž bych mu odpověděla. Odjela jsem sem proto, abych začala znovu. Bez něj. Kdybych napsala, byť jen jedno písmeno, všechno bych to zahodila. Alespoň tomu jsem věřila.

Odepsala jsem bratrovi a vytočila mámu na face time. Ovšemže trvala na tom, že musí vidět Claire. Ovšemže si nakonec přes hodinu povídala jenom s ní a ovšemže zavěsila, aniž by se rozloučila se mnou. Byla to máma. Milovala Claire jako vlastní dceru. Když se konečně rozloučily, Claire trvala na tom, že musíme moje narozeniny použít jako výmluvu, proč jít nakupovat.

No, proč nenakoupit oblečení, do kterýho se za chvíli nevejdu. A tak jsme vyjely do nejbližšího města. Co mě opravdu překvapilo, nebyl to nákupák. Byla to dlouhá promenáda se stánky po obou stranách. V jednom prodávali klobouky, jinde šaty, košile, v dalším boty, a nebo doplňky. Působilo to, jinak. Hezky.

Sluníčko nás příjemně pálilo, a tak jsme si v jednom ze stánku koupily ledový čaj. Po dlouhém přehrabování všech možných stojanů, jsem si vybrala šaty ve žluté barvě, s dlouhými balonovými rukávy, hlubokým výstřihem do tvaru písmene „V", v áčkovém střihu. Byly trochu krátké. Možná trochu hodně. Ale byla jsem přesvědčená, že si je dneska večer vezmu. Ani jsme si neuvědomily, jak čas letí a když jsem se u auta podívala na telefon, zjistila jsem, že už je po čtvrté hodině. Cesta sem trvala něco přes třicet minut, tudíž nás stejný čas čekal ještě zpátky. A já jsem vlastně nevěděla, v kolik na tu večeři jdeme. A vlastně jsem ani nevěděla, jestli vůbec někam jdeme, nepotvrdila jsem mu to. Neměla jsem jak, nenapsal tam svoje telefonní číslo. No dobře, mohla jsem u něj jen tak zazvonit a říct mu 'ale jo, tak já půjdu'. Vůbec by to nebylo blbý, ani trapný. Ani trošku.

Claire trvala na tom, že si zajdeme na pozdní oběd, ale můj nos nemohl jídlo ani cítit, ještě pořád jsem měla v puse pachuť z ranního zvracení. A tak jsem nechala Claire vyluxovat talíř špaget, zatímco jsem usrkávala svůj další ledový čaj.

Když jsme konečně dorazily domů, bylo něco po půl šesté. Trošičku jsem začínala panikařit, byla jsem nervózní, jako bych měla večeřet s prezidentem. Prohledala jsem svoji skříň, hledajíc kulmu na vlasy, jen abych si uvědomila, že je v krabicích, které mi sem ještě nedorazily. „Sakra! Claaaiire!" křičela jsem a sbíhala schody opět dolů.

„Co je? Rodíš? Hoří?"

„Haha, vtipný ty blbko. Máš kulmu? Natočíš mi vlasy?" Sotva jsem popadala dech.

„Nepřeháníš to trochu?" šklebila se na mě.

„Nepřeháním, prostě chci vypadat pěkně, abych vypadala kouzelně i v případě, že se začnu dávit." Poznamenala jsem vážně. Claire vybuchla smíchy a odešla pro kulmu.

„Tak hotovo." Vydechla a vytáhla kulmu ze zásuvky.

„Děkuju!"

„Vypadáš krásně." Ozval se ode dveří ten hlas, co donutil všechny moje žíly kmitat.