PEVNÉ ZÁKLADY

Kapitola 6

Probudila jsem se malátná a děkovala jsem bohu za to volno. Stačila jsem se jen dvakrát zhluboka nadechnout, než můj žaludek udělal kotrmelec a musela jsem vystřelit do koupelny. Člověk by si myslel, že už nemám co zvracet, ale moje tělo to očividně cítilo jinak. Umyla jsem si tvář ledovou vodou a při pohledu do zrcadla jsem zavadila o krabičku s těhotenským testem, pokrytou vrstvou prachu. Měla jsem problémy s menstruací, a proto jsem si při každém, byť sebemenším zpoždění, dělala těhotenský test. Až teď ne. Při tom humbuku na stavbě jsem vůbec neměla čas, ani prostor, myslet na nějakou menstruaci a test, který byl stejně vždycky negativní.

Natáhla jsem se po krabičce a hned ji zase odložila na umyvadlo. „Stejně by byl negativní." Vrátila jsem se do postele, ale svědomí mi nedalo. Začala jsem počítat. Poté přepočítávat, ale vždycky jsem došla ke stejnému výsledku. Měla jsem zpoždění tři týdny. A tak jsem se znovu zvedla a znovu se dotkla té krabičky v koupelně. „To prostě není možný." Podívala jsem se do zrcadla, kde se mi můj odraz snažil říct, že přece jen tam nějaká šance je. Odfoukla jsem prach z krabičky, opatrně jsem ji otevřela a jako ve zpomaleném filmu vytáhla zalaminovaný obal s testem. Držela jsem ho, jako bych si test ještě nikdy nedělala, protože tentokrát to bylo jiné. Cítila jsem se jinak. A tak jsem se prostě vzchopila a načůrala na tu plastovou tyčinku. Samozřejmě jsem u toho působila perfektně královským dojmem, rozhodně jsem se u toho nekroutila jako žížala a už vůbec jsem si nepočůrala ruku! Test jsem položila na umyvadlo, nastavila si na mobilu minutku na tři minuty a šla jsem se převléct. Potřebovala jsem něco dělat. Když minutka cinkla, zrovna jsem odnášela sklenici vody do kuchyně. Položila jsem sklenici na linku a s dupáním slona vyběhla schodu nahoru do koupelny. Se zavřenýma očima jsem se natáhla pro tyčinku. „Tak na tři. Raz... dva... tři..." Otevřela jsem oči. Šokem, jsem si sedla na podlahu. „Do prdele." Prohlížela jsem si ony dvě modré čárky a doufala v laserový zrak, abych jednu čárku mohla smazat. Seděla jsem na ledových dlaždičkách, hlavu schovanou v dlaních. Pak mě v záchvatu zoufalství něco napadlo. „Ten test tady ležel dost dlouho, třeba už nefungoval." Najednou ze mě spadla všechna tíha světa, test jsem hodila do koše a abych podepřela svoji domněnku, vyrazila jsem do nejbližší drogérie, abych popadla všechny druhy testů, které měli v nabídce. Doma jsem se pokusila do sebe nalít několik litrů vody, aby mi to šlo hladce. Musela jsem vypadat jako blázen, ale prostě nepřipadalo v úvahu, abych byla těhotná. JÁ. Ve svých dvaadvaceti letech. A ještě k tomu s ženáčem! To by měl svět opravdu špatnej smysl pro humor.

No a co se dělo potom? Trpělivě jsem seděla v koupelně na podlaze, před sebou vyskládaných deset různých testů a na klíně mi svítila minutka, která říkala, že se můj svět může zhroutit za minutu a půl. Seděla jsem tam, modlila jsem se, aby se ten první test pletl. Abych se zaměstnala, začala jsem počítat obkladačky, když jsem byla zhruba v polovině, minutka zapípala. A já byla obklopená armádou, desítkou dvojic modrých čárek. „Do hajzlu." Bylo mi jasné, že u jedenácti testů už fakt nemůžu říct, že nefungují. Nevěřícně jsem sevřela v ruce hrst testů. Druhou ruku jsem si pomalu, jako lenochod, položila na břicho. Představa, že tam mám nájemníka mě děsila. Nevěděla jsem co dělat, ale věděla jsem, že ať tak, či tak, nechám si ho.

Celý den jsem seděla, cpala do sebe čokoládu, brambůrky, hranolky a snažila se vymyslet co teď. Přece jen se moje plány o něco změnily. Můžu s dítětem v břiše jen tak opustit zemi? Měla bych to říct Jakeovi? Jak to řeknu rodičům? V tom mi zazvonil mobil. Posunula jsem po obrazovce zelené sluchátko a hned na mě začala mávat Claire.

„Čaukooo, Lil tak co? Už jsi sbalená? Nemůžem se tě dočkat!"

„No, doufám, že se na nás oba už těšíš." Claire se zarazila, naklonila hlavu na stranu a zmateně na mě koukala.