PEVNÉ ZÁKLADY

Kapitola 8

Potom co mě vyhodila jsem se rozhodl jít domů. V bytě už byla tma, šel jsem rovnou do ložnice, svlékl se do spodního prádla a lehl si vedle Rachel. „Všechno v pořádku?" otočila se ke mně rozespalá.

„Jo, byla to jenom plachta."

„Tak jo, kolik je hodin?"

„Skoro půlnoc. Spi dál."

„Dobrou." Řekla těsně předtím, než znovu usla a chytila mě za ruku. Koukal jsem na ni a připadal si jako pitomec. Byla krásná. Máma mýho dítěte, našeho dítěte. A já přesto chtěl být někde úplně jinde. Tmavě hnědé vlasy jí splývaly kolem obličeje. Vypadala tak klidně. Vůbec nevěděla, co se jí chystám říct.

Byl jsem rozhodnutý odletět s Lily. Nebylo to proto, že bych už Rachel, nebo našeho syna neměl rád, jen jsem v tom Lil prostě nechtěl nechat samotnou. To dítě bylo moje, stejně jako její a nebylo fér, aby to celé nesla sama. Nehledě na to, že to byla hlavně moje vina, kdybych se nepřestal ovládat, teď by žádné dítě nebylo. Cítil jsem se jako blbec. Bez ohledu na to, jak dobře jsem to myslel, bylo mi jasné, že to dopadne špatně.

*****

Dostal jsem volno na pondělí i úterý, většinu času jsem strávil běháním po úřadech a uháněl je o všechny potřebné papíry, abych mohl být až do narození dítěte s Lily. A pak přišel ten moment s velkým M. Byl čas seznámit Rachel s okolním děním. Zrovna seděla v obýváku na gauči, koukala do mobilu, v televizi běžel nějaký seriál a přímo pod ní si na koberci hrál Ethan. Pohladil jsem ho po světlých vláskách a posadil se na gauč naproti své ženě. „Ray, můžeme si promluvit?" začal jsem, v krku mi úplně vyschlo, oči mi musely odrážet úplnou paniku. Rachel položila telefon a i přes můj výraz se stále usmívala.

„Jasně, copak se děje, zlato?" hleděla na mě svýma láskyplnýma očima a já se zase o něco víc cítil jako pitomec. Prostě se zhluboka nadechnu a pak to všechno vysypu.

„Lily z práce je těhotná," nenechala mě dokončit ani větu a už zářila.

„Vážně! To je ale skvělá zpráva, vyřiď jí, že gratuluju!" usmívala se od ucha k uchu.

A pak přišel můj čas zbořit jí všechny vzdušný zámky. „Se mnou je těhotná." Chvíli se smála dál, jako by čekala, že je to vtip. Pak jí úsměv zmizel.

„Ty to myslíš vážně?" přikývnutí jí jako odpověď stačilo. Potichu propukla v pláč. Chtěl jsem ji obejmout, pohladit, ale bylo mi jasné, že zrovna v tuhle chvíli by o to nestála. „Jak dlouho?"

„Jak dlouho co?"

„Jak dlouho s ní spíš?"

„Nespím, stalo se to jen jednou."

„Jasně a hned je těhotná." Mlčel jsem, nevěřila by mi. „A co s tím budeš dělat teď? Budeš s ní? Nebo budeš s náma?"

„No, Lily,..."

„Už nikdy přede mnou nevyslovuj její jméno!" Zakřičela. A tak jsem polknul a začal nanovo, tentokrát beze jména.

„Stěhuje se do Itálie a já bych tam chtěl letět s ní, alespoň do porodu." To byla pravděpodobně poslední kapka. Přestala plakat a probodla mě pohledem plným odhodlání a zloby.

„A kdo tady bude do porodu se mnou?"

„Co?"

„Budeme mít dítě."

KONEC PRVNÍ ČÁSTI