PEVNÉ ZÁKLADY

Kapitola 10

Strávily jsme hodiny nekonečným tlacháním, než se začalo stmívat a jídla ubývat. Sluce se pomalu vytrácelo za horizontem, když se z příjezdové cesty ozvaly motory motorek a poté všechno utichlo. „To je on!" křenila se Claire. Jedním z témat byl totiž jejich soused, Luca.

Podle Claire to byl hotový polobůh, neskutečně dlouho básnila o tom, jak dobře vypadá na té motorce, že když zalévá zahradu, napínají se mu tetování na pažích, až jsem se jí několikrát musela zeptat, proč si ho nevzala místo Giuseppeho. Zpoza rohu přicházeli dva muži, v jednom jsem poznávala Giuseppeho, podle fotek, co mi posílala Claire. A druhý, podle tetování na pažích, musel být Luca. Oba měli ještě na hlavě helmy, se zvednutým plexisklem, bundy nesli v ruce a oba na sobě měli vyztužené kožené kalhoty. Jakmile si mě všimli, pan domu si sundal helmu a s širokým, typicky italským, úsměvem vykročil přímo ke mně. „Mia bellisima Liliana! Rád tě vidím!" Dostala jsem dva polibky střídavě na obě tváře a medvědí objetí. „Jaká byla cesta?" jeho angličtina měla přízvuk, který nešel blíže specifikovat, prostě k němu patřil.

„Taky tě ráda vidím, G. Cesta byla dlouhá, ale jsem moc ráda, že jsem tady."

„My jsme taky rádi." Za ním si pan tajemný odkašlal. Giuseppe o krok ustoupil a ruku napřáhl směrem k cizinci. „Lily, tohle je Luca, náš soused."

„Slyšela jsem." Podala jsem ruku tomu cizinci se světle hnědými vlasy a zelenýma očima. Popravdě to byl asi první člověk se zelenýma očima, kterého jsem potkala. Místo toho, aby mi rukou potřásl, políbil mě na kloubky prstů, a přitom mě propaloval pohledem. Překvapená jsem pootočila hlavou přes rameno a podívala se na Claire, ta jen s úsměvem pokrčila rameny.

„Luca, rád tě poznávám." Jeho hlas byl hluboký, podmanivý a každé jeho slovo mnou otřáslo jako zemětřesení.

„Mluvíš anglicky, bezva." Rozesmál se a já na chvíli musela zadržet dech. Měl široká ramena, pod bílým trikem se mu napínaly svaly a prosvítala další tetování, která jsem moc chtěla odhalit. Byl tolik jiný od Jakea, a přesto jsem ho chtěla poznat.

„Takže ty jsi architekt?"

„V podstatě." Neuniklo mi, že mě skenoval očima. Celou si mě prohlížel, jako když v regále hledá máslo. Měla jsem na sobě obyčejné šortky, tílko a lehký svetřík, nemohlo ho na mně nic zaujmout, ani kdyby se snažil.

Giuseppe už seděl u stolu a ujídal z toho, co zbylo. „Dojdu nám pro pivo, Pepe. Dáš si taky?" podíval se na mě Luca.

„Ne, ona je..." Giuseppe se zasekl v půli věty, podíval se na Claire a potom na mě, než pokračoval. „Ona je spíš na víno." Vydechla jsem si. Na chvíli jsem se bála, že bude o mém těhotenství vykládat na potkání.

„Dobrý vědět," mrknul a zmizel v domě.

„Já, už si asi půjdu lehnout. Byl to dlouhej den a myslím, že už mám dost."

„Jasně, tak ať se ti u nás dobře spí Lil. Dobrou noc."

„Děkuju. Moc děkuju za všechno. Dobrou noc." Naposledy jsem ten den objala Claire a odešla po schodech nahoru. Ze skříně jsem vytáhla pyžamo a položila ho na postel. S kalhotkama v ruce jsem odešla do koupelny. Kompletně svlečená jsem vstoupila do příjemně velké walk-in sprchy se stropní hlavicí. V momentu, kdy na mě začala stékat teplá voda, se všechny moje pocity, problémy i svalové tenze rozplynuly. Nahřívala jsem se tam několik minut, než byla celá koupelna ponořená v páře. Potom jsem šlápla na ledové dlaždice, abych si došla do skříňky pro ručník. Zamotaná v ručníku jsem si vyčistila zuby, nanesla svůj noční krém a konečně si šla lehnout. Zůstala jsem stát jako opařená, když se ve dveřích od schodiště opíral o zárubeň Luca s pivem v ruce. Nadechla jsem se, abych se ho zeptala, co tady dělá, ale nestihla jsem to.