Lukas a já soubor povídek

RIVERA

Světlo se rozsvítí a Marcos vejde do obýváku. Na hokejistu není nadprůměrně vysoký, ale díky svojí konstituci zabírá víc prostoru. Přesněji si ten prostor podmaňuje.

První pohled může značit, že se jedná o kluka, který je zvyklý zvedat těžké váhy v posilce, jenomže on ví, že kdyby dělal jenom to, brzy by chodil s rukama dál od těla a jen špatně by manipuloval s hokejkou a vyrážečkou. Byl by neforemný a zatuhlý. Proto dělá tisíce dalších věcí a v poslední době si celkem oblíbil jógu.

Vlastně zná dost dobře limity svého těla a jeden z těch limitů je potřeba chodit okolo druhé v noci pravidelně čůrat. V polospánku, pokaždé mhouří oči před světlem a jednou rukou si je zastiňuje, a když pak stojí u záchodu, musí si dávat setsakramentský pozor, aby neklimbnul. O takovou nehodu by určitě nestál.

Pak si opláchne ruce a jde zpátky nezměněným, skoro až loudavým krokem k ložnici, kde se svalí do postele a znovu usne. Někdy si stačí v koupelně i vykloktat ústní vodou, protože má po několika hodinách spánku nepříjemnou pachuť.

Tohle je jeho noční rutina, nebo alespoň vždycky byla. Akorát že když se tentokrát mátožně vypotácí do chodby, všimne si podivně schoulené siluety na sedačce s koleny přitaženými k bradě. Je to Andreas navlečený do jednoho ze svých oblíbených triček s obrázkem Želv Ninja, který se trochu odlupuje.

Jo, v tomhle byla máma vždycky laskavá. Koupila oběma klukům kdejakou blbost. Jen škoda, že taky dovolila otčímovi, aby je za kdejakou blbost třískal. Asi potřeba nastolit ve vesmíru rovnováhu nebo co.

Marcos si protře unavené oči, vzdychne a zamíří k sedačce, na kterou se svalí. Chvíli kouká na černou obrazovku televize. Pořídili si ji teprve před pár dny, a ne že by měli peníze na rozhazování, ale s televizí působí každý prostor víc domácky. Když na člověka padne smutek, pustí si ji a najednou není sám, je tam s ním spousta postav z různých seriálů. Cvoci ze sitcomů. Psychopati z kriminálek. Další psychopati z teleshoppingu.

„Nemůžeš spát?" zvedne k němu Andreas hlavu.

Marcose napadne, jak na to přišel. To on tady přece vysedává na gauči. Už už mu chce říct, že se byl jenom vyčůrat jako každou noc, ale Andreas zatím nemůže znát jeho zvyky. Nebydlí spolu tak dlouho, aby stačil o bratrovi pochytit něco takového. Ani na to nepřišla řeč. Jak taky? Řekni mi něco o sobě – co tvůj močák?

Je to bizarní, ale to, co začne cestou na záchod, probudí v Marcosovi zvláštní smutek, jakmile si uvědomí, kolik toho o sobě s bratrem nevědí. Když si hledali a zařizovali byt, když si Andreas hledal školu a práci, když si hledal práci Marcos, zkrátka ať dělali cokoli, tak... něco dělali. Budovali společný život. A teď teprve přišla doba, kdy by snad měli začít jeden druhého doopravdy poznávat. Za všechny ty uplynulé týdny, měsíce, roky.

Věnoval mu Marcos dost času, když odešel do Ardenu? Sám ví, že ne.

„Bráško?"

Uvědomí si, že Andreas ještě pořád čeká na odpověď, přestože jeho otázka mohla být klidně i řečnická. V obýváku je šero, jen částečně tam dopadá světlo z chodby. Ale Marcos i v tom šeru vyhledá Andreasovy oči a trochu se ošije. „Jo, nemůžu spát. Něco se mi zdálo," pokrčí rameny.

Je to jenom malá lež, protože kdyby řekl, že se spánkem nemá vůbec žádné problémy, naopak se mu spí docela dobře od té doby, co mu sundali tu hnusnou ortézu, Andreas by to bral určitě jako znamení, že bráchu zdržuje. Přes zdánlivou hrubost Marcos dokáže vnímat křehkost jiných lidí. Obzvlášť jakmile jde o bratra. A Andreas si rád vytváří domněnky, někdy skoro až obsesivně overthinkuje a tváří se jako kuře, které potřebuje, aby přes něj někdo přehodil deku. V tomhle je podobný typ jako Clane.