Lukas a já soubor povídek

HOKEJOVÁ RODINA

Něco se mi zdálo, ale nedokážu si vzpomenout co. Zůstala jen matná vzpomínka na rybářskou síť a broskve ve tvaru puků, co se kutálely po ledě.

Posadím se a dlaní přejedu po prostěradle. V pokoji začíná být teplo a slunce se dere skrze otevřené okno dovnitř – všimnu si chuchvalce Tiberiových chlupů a vzpomenu si, že přes nás k ránu přešel, když se vydal ven. Nejspíš aby nachytal sluneční paprsky do kožichu.

Zívnu a pohlédnu na Lukase, který klidně oddechuje s obličejem částečně namáčknutým do matrace. Piercing se mu ve světle leskne. Je přikrytý jenom do pasu, tak si můžu prohlížet jeho tělo, tetování a svaly, co se mu napínají na rukách, jak k sobě tiskne polštář. Nakloním se k němu, líbnu ho na tvář a on něco nesrozumitelně zamručí.

Nemám tušení, kolik je, ale rozhodnu se, že ho ještě nebudu budit. Místo toho potichu vyjdu z pokoje, po cestě ze země seberu jedno ze zmuchlaných triček a přetáhnu si ho přes hlavu. Při každém kroku cítím, že mě trochu bolí zadek. Nic extra nepříjemného, ale vnímám to. A taky si všimnu, že se usmívám, protože vzpomínka na včerejší noc je pořád tak zatraceně živá.

Naši včera odjeli na dovolenou, po letech konečně došli k názoru, že jsme s bráchou dost staří na to, aby nás tady mohli nechat a nehrozilo, že něco podpálíme. Tím pádem jsme se s Lukasem v noci možná maličko odvázali, protože kdo by něčeho takového nevyužil?

Bylo to tak strašně intenzivní, až jsem chvílemi nemohl popadnout dech.

Seběhnu do kuchyně a najdu bráchu, jak ťuká na tabletu, culí se a kouše přitom toust s marmeládou, která mu kape na stůl. Kývne na mě a naštěstí nedá nijak najevo, že jsme ho v noci třeba rušili. Brácha spí jak pařez. A žere za tři lidi.

„Rááánko," řeknu.

Jenom zvedne ruku a mávne na mě.

„Tys snědl všechen toustovej chleba, Charlie?" zeptám se, když si všimnu, že na lince je prázdný obal a drobky.

„Nojo, tak možná," pokrčí rameny, aniž by uhnul pohledem z tabletu.

„Ty nevíš, jestli jsi snědl všechen toustovej chleba?" zkusím to znovu. Ale tentokrát se odpovědi už vůbec nedočkám, protože brácha se něčemu zachechtá a kouká na displej. Asi mu píše jeho holka. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že má holku, reálnou a existující! Můj malej brácha, co za poslední rok tolik vyrostl, až je pomalu vyšší než já.

Od chvíle, kdy jsem se vrátil z Ardenu, trčí do všech stran, culí se a tráví všechen čas na netu anebo venku.

Takže chleba už nemáme, což nakonec nevadí, protože pojedeme s Lukasem stejně ještě nakoupit. Tohle jsem teď já a můj dospělý život. Nasypu si do dlaně trochu cereálií a nahlas je chřoupu, načež se napiju čokoládového mléka a pak vytáhnu z lednice i mangové smoothie. Tím zapiju polovinu bílé tablety antidepresiv, která mám ve skříňce, kde máma nechává vitamíny. Hezky na očích, abych náhodou nezapomněl.

Předepsal mi je psychiatr, který po všech stránkách připomíná Severuse Snapea a má dost divný a suchý smysl pro humor. K tomu ho asi dovedla jeho práce. Každopádně je beru skoro dva měsíce a připadá mi, že už se díky nim všeho tak ukrutně neděsím. V hlavě mám pořád bordel, ale zvládnu skrze něj procházet o něco jistěji, nebořím se a nezakopávám.

Nejdřív jsem prášky vůbec brát nechtěl, ale pak jsem se jeden den celkem nečekaně složil a hrozně jsem brečel, až mi stejně nečekaně vytanulo v mysli, proč jsem to ještě nezkusil. Na co jsem do prdele čekal? Najednou jsem byl strašně unavený, tak jsem se rozhodl dát tomu šanci. Nic dalšího v tom nebylo, nic mě neosvítilo, prostě jsem chtěl alespoň na chvíli zjistit, jaké to je, když se člověku v hlavě neodehrává apokalypsa.