Lukas a já soubor povídek

NIGEL A JÁ

Nemůžu najít klíče, popruh tašky mi pomalu sjíždí z ramene a je mi příšerné horko. Taky mě bolí hlava, ale ta teď bolí furt, takže bych si už možná mohl zvyknout.

Navíc to není můj první otřes mozku, přestože tenhle je rozhodně mnohem otravnější. A přišel v tu nejhorší možnou dobu.

Znovu zahrkám s taškou a klíče tam někde slyším, ale prostě je nemůžu nahmatat. A čím déle celá tahle komedie trvá, tím větší mám chuť se vším praštit a prostě počkat, až se kluci vrátí z tréninku.

Zhluboka vydechnu, položím tašku a začnu postupně věci vytahovat a pokládat na zem.

Doktor řekl, že se nemám rozčilovat (kromě hromady dalších věcí, které nesmím), takže se nerozčiluju, velmi klidně až meditativně všechno vyskládám, dokud klíče nenajdu úplně vespod vedle zamotané nabíječky na mobil. A jestli sem tam s něčím třísknu, je to spíš náhoda.

Sotva klíče mám, dveře od bytu se nečekaně otevřou.

„To si vybaluješ celkem brzo, ne?" uchechtne se Devi.

V rychlosti naházím věci zpátky do tašky a vstanu. Tričko se mi lepí na záda a bolest na spáncích všechno jenom zhoršuje. „Co tady děláš? Nemáš být na tréninku?"

Devi zvedne levou nohu. „Kotník, týden klid a ledovat. Otrava," oznámí. Teprve teď si všimnu, že má kolem kotníku izolepou přichycený sáček s ledem. „Neměl bych se spíš ptát, co tu děláš ty? Nemáš být v nemocnici?"

Vejdu do bytu a tašku pošlu po zemi ke svému pokoji. „Zdrhl jsem," oznámím rázně.

„Děláš si srandu?" Devi zavře hlavní dveře a následuje mě do kuchyně. A celou dobu, co si napouštím vodu a piju, na mě nedůvěřivě kouká. Je to nejdrsnější útočník v týmu. Rozhodně se s ničím nepáře, ale stejně mě vždycky překvapí, jak umí být nezdravě důvěřivý.

„Bože, jo. Propustili mě do domácího léčení," vysvětlím.

„Ty vole a tos šel z nemocnice pěšky? Proč jsi neřekl, abychom tě vyzvedli? A kde je do háje Clane?" Devi se rozhlédne po kuchyni, jako kdyby se před ním Nigel celou dobu schovával. Dokonce rozhodí rukama, a tak otázka kde je do háje Clane? působí vážně naléhavě.

Ale já DO HÁJE nevím, kde je Clane!

„Tak asi na tréninku. Jak to mám vědět?"

„Oni ho od tebe odtrhli, jo?" ušklíbne se Devi. Možná se mi to zdá, ale přijde mi, že v jeho hlase slyším posměch. Což mě automaticky, během jediné vteřiny, okamžitě nasere.

„Jak to jako myslíš?" vyjedu.

Devi je v pohodě, mám ho celkem rád, ale většina našich konverzací tak trochu připomíná hádku. Rourke rád opakuje, že bydlí s výbušnými hovady. Já tvrdím, že je to tím, že Devi umí být docela debil a mě to vytáčí.

„No jakože je na tobě furt nalepenej," odsekne.

„Neser se do Nigela."

„Nebo co? Nebo mě srazíš jako ten mantinel při zápase?"

„Nebo tě pošlu do prdele stejně, jako to udělala minulý měsíc tvoje holka. Jo, počkej, bývalá holka."

Devi nakrčí nos. Tady jsem ho naštval, to poznám téměř okamžitě. Ale je mi to jedno. Mám posranou náladu a úplně klidně si ji vyleju na komkoli. A on je nejblíž. „Seš debil," odsekne, dojde k ledničce a rázně ji otevře. „Chceš pivo? Můžeš vůbec pivo?"