I Promise / SMTV fanfikce

Kapitola 11.

"Ahoj Kaylie," psalo se na prvním řádku listu a já okamžitě poznala písmo mého táty. Sjela jsem očima níž a pokračovala jsem ve čtení.
"je mi líto, že ti tohle musím napsat a nemohu to s tebou probrat osobně. Věř mi, že jsem to takhle nikdy nechtěl a za svoje rozhodnutí se cítím neskutečně špatně.
Po tvém včerejším odchodu se tvoje máma hodně naštvala a měla jednu z jejích epizod. Po příchodu domů najdeš rozbité skleničky, pokud je neuklidila, takže si dávej pozor na střepy. V momentě kdy tohle píšu mi zuřivě klepe na dveře pracovny, stále se neuklidnila. Ale když tohle čteš ty, tak už najdeš doma jen mámu a rozbité skleničky. Rozhodl jsem se odejít," po posledních slovech jsem dopis téměř upustila. Ačkoliv jsem se snažila zastavit chvění rtů a třes rukou, tak mi to nešlo. Opustil mě...
V momentě kdy mi po tváři stekla menší slza a vidění se mi rozmazalo kvůli slzení očí se vedle mě prohnula postel, kterou jsem okupovala a zahalily mě silné paže. To mi dodalo sílu na dočtení textu, takže jsem si utřela slzy a sklopila jsem pohled k dopisu.
"protože už jsem toho měl dost. Adresu mého nového bydlení ti ještě nesdělím, protože vím do jakých končin by tvoje matka byla schopná zajít jen aby mi mohla i nadále stěžovat život. Nezapomínej jak moc tě miluju, a že je mi hrozně líto, že tě nemohu chránit, ale věřím tomu, že Sam tě ochrání a až dovršíš 18 let ti nabídne dočasný domov než se postavíš na vlastní nohy.
-s láskou táta<3"

Už jsem nevydržela a propukla jsem v jedno velké slzavé údolí. Kvůli včerejšku jsem se ohledně Sama cítila divně, ale v tuhle chvíli jsem ocenila, že jsem se mohla svalit k němu do klína a užívat si náklonost a teplo co mi nabízel. Řvala jsem zatímco moje slzy promočili jeho tričko. Nevěděla jsem jak se mám cítit, na tohle jsem nebyla připravená, cítila jsem jen zlost, smutek a beznaděj. Uvnitř hrudi jsem zaznamenávala jen čirou prázdnotu, kterou mi zaplnit přišlo naprosto nemožné. Skoro jsem si ani nevšimla, že jsem z ležení v Samovo klíně přešla do ležení na Samovi, ale bylo mi to už tak moc jedno. Nabízel mi komfort, teplo a blízkost, o kterou jsem teď ze strany otce přišla. Pevně jsem sevřela jeho tričko, jako bych se snažila si na něm vylít svojí zlost. Jak jen mohl...
"Samko?" oslovila jsem ho zdrobnělinou jakou jsem mu nikdy předtím neřekla.
"Áno Kaylie...?"
"Já se tam nechci vrátit," vyhrkla jsem ze sebe a po této krátké větě následovalo ještě víc pláče. Tiskla jsem se k Samovi pevně až tak, že jsem se bála abych ho neudusila.
Sam mě hladil po vlasech a ukazováčkem mi dělal na zádech kolečka, což na mně mělo uklidňující účinky. Cítila jsem se, jakože jsem mu plně ukázala svojí slabou stránku, kterou bych mu ještě před měsícem nikdy neukázala, ale teď jsem se s ním cítila neskutečně bezpečně.
"Zatiaľ nemusíš, dobre? Možeš tu ostať ako dlho len budeš potrebovať, som tu pre teba," zašeptal mi, když můj pláč pomalu utichl a zůstalo mi jen chvění rtů a lehké vibrování celého těla. Nezmohla jsem se na nic víc než tiché poděkování a kývnutí hlavou. Několik dalších hodin jsem měla v hlavě uložených hodně špatně. Vím, že jsem něco jedla, a že jsem spolu se Samem seděla na balkóně, ale co jsem jedla nebo zda jsme mluvili nebo jen zůstali ticho mi v paměti neutkvělo. Z transu mě probral Samovo hlas, když jsem zrovna pozorovala slunce zapadající za horizont.
"Morgan, cítíš sa na to ísť domov?" zeptal se mě a mně jakoby zamrzla krev v žilách. Měla jsem 100 chutí křičet, že se tam už nevrátím ale místo toho jsem jen pokrčila rameny.
"Je v poriadku keď sa na to necítíš. Ztráta niekoho kto je ti veľmi blízký je ťažká, nebudem ťa do ničoho nútiť, možeš tu ostať ako dlho len potrebuješ" řekl mi Samo, zatímco ke mně prišel a šetrně mi položil ruku na rameno.
Každý jeho dotek ve mně vyvolával menší nervozitu, stále jsem měla někde uvnitř strach, že mi ublíží, ale ledovec nenávisti už byl skoro roztopen na moře důvěry.
"Západy slunce jsou krásné. Ale ještě hezčí je měsíc. Úplněk je moje nejoblíbenější fáze, je vidět celá jeho krása," zamumlala jsem monotóně a zvedla jsem zrak nad sebe v naději, že už uvidím měsíc.
"Mesiac je nádherný, to máš pravdu. Vždy som miloval noc a túžil som po tom raz žiariť ako spln. Ako Moon mam milion hviezd, no ako Samo som ztratil všetko a žiadna hviezda pre mňa nesvieti," zašeptal vedle mě. Možná doufal, že to neuslyším, ale v jemném vánku se jeho slova neztratila.
"Teď máš mě. Já budu tvoje hvězda," vypustila jsem ze rtů dřív než jsem se stihla zastavit. Tváře mi zrudli a cítila jsem se zvláštně, ale při jediném pohledu na Samovy rty, které byli zkrouceny v úsměv jsem dostala jakousi jistotu. V tu chvíli jsem si všimla, že mu po tváři sjela slza.
Bezmyšlenkovitě jsem si přisedla na studenou zem balkónu vedle něj a svižně jsem mu obmotala ruce kolem pasu, což mi opětoval. Cítila jsem se jako plyšák, obzvlášť když se mi v uších začaly ozývat jeho tiché vzlyky. Byla jsem oproti němu vyloženě drobná, takže jsem opravdu byla takový malý plyšák, ale ani mi to nevadilo.
Tu noc jsme spali v jedné posteli, přitisknuti jeden k druhému, objímajíc se jakoby to byl konec světa. Do toho dne jsem se cítila jakoby mezi námi byla neviditelná stěna, ale teď jsem se cítila jakoby spadla a nechala mě být mu blízko.
Na druhý den ráno jsem Sama nechala mě odvézt domů. Pod jednou podmínkou a to tou, že si vezmu věci a večer pro mě zase přijede a pojedeme campovat s ním a jeho kamarády. Návrh se mi ze začátku nezamlouval, protože jsem se z poznávání cizích lidí cítila dost nervózně, ale nakonec jsem souhlasila. Zítra se odstěhuju pryč. Ze začátku pravděpodobně k Samovi do obýváku, ale snad si co nejdříve najdu něco pro sebe. Zastavili jsme před domem a Sam vystoupil z auta společně se mnou. Na příjezdové cestě auto mojí matky chybělo, takže jsem nepřicházela do jejího zuření, ale do tichého, poklidného domku. Objetím jsem se rozloučila se Samem a pozorovala jsem jeho černé auto jak mi mizí z očí. Poté jsem se otočila na patě a zmizela jsem do domu se světlou fasádou.

Budu moc ráda za sdílení<3