Nebezpečné schopnosti

7. kapitola

Už po třetí za tu dobu co bydlíme v našim novým domě jsem se vzbudila a prudce si sedla. Podívala jsem se kolik je hodin. Bylo
7 hodin ráno. Vstala jsem z postele a šla dolů protože jsem měla docela hlad. Když jsem došla dolu všimla jsem si že už tam někdo další je. Byl tam Thomas, seděl na sedačce a upřeně se díval do zdi.
,,Ahoj" pozdravila jsem ho. Thomas byl zřejmě ztracen ve svých myšlenkách protože nijak nezareagoval.
,,Halooo" řekla jsem a zamávala mu rukou před očima. Thomas sebou trhnul a podíval se na mě.
,,Jseš vpoho?" Zeptala jsem se.
,,Jo, jo jsem jenom jsem se zamyslel."
,,Tak to jo"
,,Jakto že jsi zase vzhůru tak brzo?" zeptal se mě.
,,No o tý doby co tu bydlíme se my zdají strašně divný sny. Jeden z nich byl například ten kterej se zdál i tobě včera"
,,Dobře a co se dělo v těch dalších snech?"
,,No ten první už znáš to byl ten ve kterém jsi umíral, vtom druhým snu jsem byla na tý louce-"
,,Na jaký louce?" ozval se za námi z ničehonic táta. Oba jsme se na něj rychle otočili.
,,Eeee... jedna louka v tom lese. Je úplně obyčejná ale je moc hezká" řekla jsem asi trochu moc rychle protože táta se na mě podezíravě podíval.
,,Tak dobře, když to říkáte"
Najednou mi zakručelo v břiše.
,,Tak pojďte dáme si snídani" řekl táta.
TIMESKIP PROTOŽE JE TO ABSOLUTNĚ NEDŮLEŽITÝ.
Po snídani jsem šla do svého pokoje. Sedla si na postel a přemýšlela o svých schopnostech. Jak jsem tak přemýšlela napadlo mě že bych mohla zase vyzkoušet něco zvednout. Vzala jsem teda svůj polštář a položila ho doprostřed místnosti. Začala jsem se soustředit na to aby se zvednul a víte co? Nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu a zase nic. A protože se říká do třetice všeho dobrého zkusila jsem to ještě jednou. Najednou se ten polštář vznesl.
,,Najednou to funguje" řekla jsem si pro sebe. Zničehonic jsem uslyšela ťukání. Rychle jsem dala ruce za záda protože modře zářili. Do pokoje vešel Thomas a rychle zalítl očima k polštáři který se pořád vznášel vedle mě. Potom rychle zavřel dveře a zase se otočil na mě.
,,Asi by sis úplně neměla hrát z těma schopnostma když nechceš aby to někdo věděl" řekl mi se smíchem.
,,Půjdeme do toho lesa jak jsi včera chtěla?" zeptal se mě.
,,Jo jdeme" odpověděla jsem nadšeně. Šli jsme dolů a řekli to mamce. Potom jsme se vydali do toho velice podezřelého lesa. Dělám si srandu není úplně podezřelý je spíš tajemný a kouzelný. Šli jsme po tý cestě a já si užívala to příjemné ticho lesa. Šli jsme pořád dál oba si užívali pohled na okolní krajinu když vtom tam byl konec cesty. Prudce jsem se zastavila a Thomas do mě zezadu narazil.
,,Co se děje?" Zeptal se mě.
,,Právě jsme narazili na konec cesty. A víš co se stalo když jsem narazila na konec cesty uprostřed lesa?"
,,Našla jsi tu louku"
,,Přesně tak" Znovu jsme se rozešli a prodírali se skrz všechny ty stromy a keře.
,,Jak dlouho to trvalo než jsi našla tu louku? zeptal se mě Thomas.
,,Vlastně ani nevím prostě jsem šla rovnou za nosem než jsem narazila na louku" Šli jsme pořád dál. Z nějakého důvodu jsem měla pocit že to trvá celou věčnost. Najednou přede mnou byla ta nádherná louka plná modrých kytek, kterou jsme s Thomasem tak dlouho hledali. Podívala jsem se na Thomase protože jsem chtěla vidět jeho reakci. Díval se na to s pusou otevřenou dokořán a úžasem v očích.
,,Tak to je hustý" řekl. Klekl si před ty kytky a začal si je prohlížet. Já se mezitím rozešla přes tu louku až jsem došla na místo kde byly ty kytky trochu ohlý. Víte z čeho? Z toho jak jsem si do nich lehla. Po chvíli co jsem tam jenom tak stála a kochala se tím nádherným pohledem za mnou přišel Thomas. Najednou z těch kytek začali létat ty malé modré tečky.
,,Páni" ozval se Thomas. Oba jsme tam stáli a pozorovali tento nádherný okamžik. Bylo to příjemné. Po chvíli jsme si oba sedli mezi ty kytky. Najednou se zatáhlo. Už nesvítilo slunce ale všude bylo šero a obloha byla posetá tmavými mraky.
,,Co to?" ozval se jako první Thomas.
,,Netuším ale asi bychom měli jít" řekla jsem trochu nervózně. V dálce se zahřmělo.
,,Jop, určitě bychom měli jít." Oba jsme vstali a chtěli urychleně odejít když se něco stalo. Bylo to tak rychlý že přesně nevím jak se to stalo. Bylo to nějak takhle. Nad námi se oběvil blesk který vypadal že míří ba mě. Thomas si toho fakt hodně rychle všiml a odstrčil mě stranou. Místo toho ten blesk však trefil Thomase. Stejně rychle jak se ta bouřka oběvila tak taky zmizela. Najednou už tu krásně svítilo sluníčko. Jak do mě Thomas strčil spadla jsem na zem. Rychle jsem si sedla a všimla si že Thomas nehnutě leží na zemi. Ani se nepohnul. Rychle jsem k němu došla.
,,Thomasi!!!"

Snad se líbilo ;)