Nebezpečné schopnosti

2. Kapitola

Vzbudila jsem se v posteli v neznámém pokoji. Ne počkat vlastně vim kde jsem. Jsem ve svém novém pokoji v našem novém domě. Vstala jsem z postele a řekla jsem si že se půjdu zeptat Thomase jak se vyspal. Vtom jsem si vzpomněla na to co se stalo v noci. Nevím jestli je dobrej nápad jít za ním. Určitě se bude vyptávat co se stalo a tak. Ale já s ním o tom teď nechci mluvit. No co. Stejně za ním půjdu. Došla jsem tedy před Thomasovi dveře a zaklepala. Nikdo mi ale neodpověděl. Zaťukala jsem tedy ještě jednou. Furt nic. Proto jsem otevřela dveře a zjistila jsem, že jsem ťukaka úplně zbytečně, protože tady není. No to je super. ,,Kde asi je. Nejspíš už bude dole" řekla jsem si pro sebe. Šla jsem dolů do jídelny. A víte co? Samozřejmě že tady byl. Už tady byli všichni. Seděli u stolu a jedli snídani. Došla jsem ke stolu a taky si sedla.
,,Dobré ráno ospalče" pozdravil mě táta.
,,Dobré ráno" odpověděla jsem.
,,Jak ses vyspala?"zeptal se mě táta. Chvíli jsem přemýšlela co mu odpovím. Nakonec jsem mu řekla tohle.
,,Nic moc. Bylo to takový divný. Ale jinak vpoho. Co ty?"
Thomas se na mě podíval takovým zamyšleným pohledem. Nesnáším tenhle jeho pohled. Vždycky když ho udělá nevěstí to nic dobrého.
,,Já se vyspal úžasně"odpověděl místo táty Kuba. Tak to máš dobrý pomyslela jsem si. Po chvíli mi odpověděl táta.
,,Já to měl podobně jako ty Michy" No to nevím.
,,A jak ses vyspal ty Thomasi?" zeptal se táta.
,,Asi stejně jako ty a Michy" odpověděl. Při tom co mluvil se na mě zase podíval tím pohledem.
,,A co ty Elvíro?"zeptal se táta mamky.
,,Stejně jako Kuba" odpověděla a rovnou se mě zeptala:,,Co si dáš k snídani Michy? Asi si dám cereálie" odpověděla jsem.
O PŮL HODINY POZDĚJI:
Potom co jsem se najedla jsem šla zpátky do svého pokoje. Vešla jsem dovnitř a sedla si na postel. Začala jsem přemýšlet o spoustě věcí. Ano, hodně často přemýšlím. Jak jsem tak přemýšlela něco jsem uslyšela. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Někdo klepal. Šla jsem tedy otevřít. Před dveřmi stál Thomas a já přesně věděla proč tu je.
,,Ahoj můžu dovnitř?"zeptal se mě.
,,Jo jasně" odpověděla jsem nervózně. Thomas si asi všiml mojí nervozity a tak se na mě podíval pohledem který mě vždycky uklidní.
,,Asi výš proč jsem tady?"zeptal se mě Thomas. Jenom jsem přikývla.
,,A chceš si o tom promluvit?"zeptal se mě.
,,No já nevím... ale asi jo. Mezitím se Thomas posadil na mojí postel a poklepal na místo vedle sebe. Sedla jsem si vedle něj. Víte jak jsem vám popisovala ten pohled, kterým se na mě Thomas díval ráno u snídaně? Tak přesně takhle se na mě díval i teď. Je to takovej zamyšleno zvědavej pohled. Doporučuju vám nikdy se nesetkat s lidmi kteří tenhle pohled umí, není to nic příjemného. Vzhledem k tomu, že jsem na něj do teďka jenom zírala tak se mě zeptal:
,,Vážně o tom chceš mluvit? Jako chápu že si musíš promyslet jak mi to řekneš ale když přemýšlíš a zíráš při tom vypadá to dost podivně.
,,Jo řeknu ti to. Když už jsem se rozhodla tak to udělám" odpověděla jsem mu. Kývnutím mě pobýdl ať mluvím.
,,Zdál se mi sen. Byl to jeden z těch snů kteří vypadají tak opravdově. A ty víš že když jsem měla takovýhle sny stali se potom i v realitě. No a..." zadrhla jsem se.
,,No a?" zeptal se mě Thomas.
,,No a včera se mi zdálo že..."popotáhla jsem. Teď když o tom mluvím vybavili se mi všechny podrobnosti toho snu. Chtělo se mi z toho brečet.
,,Že?" zeptal se znovu Thomas.
,,Zdálo se mi že... jsi umíral. Teď už jsem se opravdu rozbrečela. Thomas si mě přitáhl do obětí a začal mě uklidňovat.
,,Ššš. Neboj. Pořád jsem tady. Neumírám, vidíš? Pořád ještě žiju. Třeba se to nestane co ty víš? Hm" Odtáhla jsem se od něj a otřela si slzy.
,,Máš pravdu. Memůžu vědět jestli se to stane nebo ne. Ale doufám že se to nestane." Thomas se zvednul  zašel pro kapesník a podal mi ho. Pořádně (a nahlas) jsem se vysmrkala.
,,Díky"poděkovala jsem mu. Usmál se na mě.

Další kapitola hotová. Už vím jak budu pokračovat takže se hned pustím do práce. Další kapitola bude navazovat na tuhle. Snad se líbila:) cs