Nebezpečné schopnosti

3. kapitola

Chvíli jsme tam tak v tichu seděli. Bilo to příjemné. Pak jsem ale uslyšela jak na nás že zdola volá táta abychom šli dolů.
,,Jo, jo. Už jdeme" zakřičeli jsme najednou. Oba jsme se zvedli a došli dolu.
,,Co potřebuješ, tati?" zeptala jsem se. Když jsem se ptala, všimla jsem si, že mamka stojí ve vchodových dveřích a s někým mluví.
,,Přišli za námi naši noví sousedé" oznámil nám táta. Já a Thomas jsme došli ke dveřím a tam stáli dva muži a jeden chlapec. Oba dva muži byli hnědovlasí a to je tak to jediné co mají společného. Jeden byl vysoký, měl šedé, přísně vyhlížející oči a celkově nevypadal moc příjemně. Druhý byl nižší, měl modré oči a působil na rozdíl od toho prvního velice mile. A chlapec. Ten se jim nepodobal vůbec ničím. Měl černé vlasy a hnědé oči. Tvářil se tak jako by tady vůbec nechtěl být. Pravděpodobně byl stejně starý jako já.
,,Dobrý den" pozdravila jsem je.
,,Zdravím ty budeš určitě Michy. Jé a ty budeš určitě Thomas, že? Vaše mamka už mi o vás řekla. Mimochodem já jsem Marian, tohle je Albus" ukázal na přísně vyhlížejícího muže,, a tohle" ukázal na chlapce ,,je Robert" řekl nižší muž který jak už vím se jmenuje Marian.
,,Nechtěli byste na kafe? Víte, abychom se seznámili" navrhla mamka. Marian se podíval na Albuse a zpátky a přikývl.
,,Moc rádi přijdeme. Teď jsem si na něco vzpoměl. Co kdyby jste zatím šli dovnitř? Já zajdu pro to něco a pak se vrátím." Marian ani nečekal na odpověď a už se rozešel k jejich domu.
,,No, tak pojďte dál" řekla mamka. Zatím co se zouvali, tak jsem šla do kuchyně s tím že jim udělám to kafe, ale táta už mě předběhl. Otočil se na mě a usmál se. Taky jsem se usmála. Zašla jsem do jídelny a tam už stáli Robert, Albus a mamka. Thomas se někam vypařil. Najednou jsem uslyšela nějaké dupání jak někdo běží po schodech. Dí místnosti vlítl Kuba (ano vždycky když jde do nějaké místnosti tak tam vlítne. Je prostě trochu hyperaktivní 🙂) a hned se začal vyptávat kdo to je a tak. Kdyby tady byl Marian všechno by mu to řekl sám a byli bychm tu docela dlouho, ale protože tu nebyl Albus mu to stručně řekl. Jak jsem říkala že vypadá nepříjemně tak má i nepříjemný hlas.
,,Posaďte se" pobídla je mamka. Posadili se a po chvíli přišel táta s (zatím) dvěma hrnky kávy. Postavil je na stůl před mamku a Albuse. Po chvíli jsem uslyšela jak někdo ťuká. Nejspíš to bude Marian. Táta šel otevřít. Potom přišly a sedli si k nám ke stolu. Chcete vědět co bylo to něco co přinesl Marian? Byl to KOLÁČ :) Všem nabídl kousek. Když tady nebyl Marian bylo tady takový to nepříjemný trapný ticho. Teď to byl přesný opak, protože jak už vám asi došlo Marian je hodně upovýdaný.
,,Michy?" oslovila mě mamka.
,,Ano?"
,,Mohla bys tady Roberta provést? Přitom by jste se mohli trochu víc poznat." Podívala jsem se na Roberta, který se teď tvářil trochu vyděšeně.
,,Jasně proč ne. Tak pojď" odpověděla jsem. Vstali jsme a šli nahoru před můj pokoj.
,,Tohle je můj pokoj." řekla jsem mu. ,,Hned vedle je Thomasův, naproti schodům je mamky a taťky a ten pokoj vedle je Kubův." Vešli jsme do mého pokoje a já se strašně lekla Thomase který seděl na mojí posteli.
,,Co tady děláš" zeptala jsem se ho.
,,Eee chtěl jsem se tě na něco zeptat ale jak vidím řeknu ti to později. Ahoj jsem Thomas ale to už asi víš" představil se Robertovi.
,,Ahoj" řekl trochu plaše.
,,Z čeho jseš tak nervózní?" zeptal se ho Thomas.
,,Noo, víš já nemám moc kamarádů. Nebo spíš to řeknu takhle nemám žádný:( " odpověděl mu a při tom se díval do země.
,,Aha, tak to chápu že jsi nervózní" řekla jsem. Robert se na mě otočil a zeptal se:
,,Vážně"
,,Jo vážně. Víš já vlastně taky nemám žádný."
,,Ale ty jsi se teď přestěhovala takže je přece jasný že žádný mít nebudeš."
,,No to je sice pravda ale já už předtím žádný neměla."
,,Aha, promiň že jsem na tebe tak vyjel."
,,To je v pohodě. Nemohl jsi to vědět. Ale kdybys chtěl mohla bych být tvoje první kamarádka" nabídla jsem se.
,,Vážně bys chtěla?"
,,Jasně"
,,No tak jo:)" Robert se ke mně vrh a objal mě.
,,Díky:)"
O PÁR MINUT POZDĚJI:
,,Roberte už musíme jít!" ozvalo se ze zdola.
,,Už jdu" zakřičel zpátky.
,,Ahoj" řekli jsme všichni tři najednou. Robert se rozběhl dolů s úsměvem na tváři a já s Thomasem jsme tu zůstali sami.
,,Co jsi mi to chtěl předtím říct?" zeptala jsem se ho.
,,Chtěl jsem se tě zeptat jestli se se mnou nechceš jít ven projít a při to se s někým seznámit. Jak ale vidím už to není potřeba" řekl mi s úsměvem.
,,No to máš pravdu":)

Zatím moje nejdelší kapitola. Snad se líbila:)