Nadpřirozený zvěrolékař: 1. díl "OČI VE TMĚ"

Příběh třetí - Paní pravdy; 1. část

Bylo asi tak poledne, když jsem se trochu zmátořil po zážitku z pánského záchodu, kde na mě zaútočila přízračná bytost ukrytá za stěnou. Vnitřně jsem doufal, že tím moje setkání s nadpřirozenem skončí. Jenže, jak jsem si tím mohl být, sakra, jistý? Rozhodl jsem se, že si budu dávat pozor, abych se nezapletl znovu do něčeho podivného. Vážně jsem tehdy věřil, že když si dám bacha, tak se dalším podobným abnormálním setkáním vyvaroval.

Měl jsem za sebou cyklus dvou přednášek na téma střevních parazitů domácích zvířat a tak jsem se rozhodl, že zajdu do menzy na něco k jídlu. Po všech těch obrázcích tasemnic a škrkavek jsem se ale rozhodl pro vegetariánské meníčko. Myslím, že to bylo tofu s dušenou zeleninou. Aby jste mě pochopili, nejsem vegetarián, ale v ten den jsem prostě neměl na maso pomyšlení. Zvlášť, když jsem se sám málem stal potravou nějakého záchodového monstra.

Pustil jsem se do jídla, ale záhy jsem došel k názoru, že není nic moc. Tofu bylo mdlé a chyběla mu naprosto jakákoliv chuť. Můj kamarád Herman, který se mnou bydlel na koleji, byl vegetarián, ale když jsme občas pořádali studentské grilovačky, jeho vegetariánské pokrmy byly vždy tak skvěle dochucené kořením a omáčkami, že jimi nepohrdli ani skalní masožravci. Občas nebylo dokonce ani možné jasně poznat, že nejde o maso. Zato tahle jídelní břečka byla naprosto amorfní masa bez chuti a zápachu.

Při vzpomínce na Hermana jsem trochu posmutněl. Herman byl můj kamarád, který sice nestudoval veterinu, ale věnoval se patologii. Nicméně bydlel na stejném internátu jako já, ačkoliv ne přímo na stejném pokoji. Jeho matka mu umřela, když mu bylo asi osm, při automobilové nehodě a on se musel spoléhat jen na sebe a na příležitostnou pomoc svého otce, který se ale údajně znovu oženil a více se věnoval své druhé rodině. Kvůli traumatu z dětství byl Herman hodně uzavřený do sebe. Měl však velký talent na jazyky. Krom angličtiny a němčiny ovládal i latinu a pokud mi bylo známo, tak i hebrejštinu. Několikrát mi pomáhal při překladu nějakých zahraničních článků ohledně nemocí exotických zvířat.

Z myšlenek mě vytrhl drnčící telefon v mojí kapse. Myslel jsem si, že mi volají z práce, protože potřebují mimořádnou výpomoc. Při pohledu na displej jsem však zjistil, že volající číslo je neznámé. Stiskl jsem zelený telefon a řekl do sluchátka: "Haló, kdo je tam?," zeptal jsem se. Z reproduktoru mě oslovil jemný ženský hlas. "Dobrý den, jste pan Hanaki? Dostala jsem na Vás doporučení od našeho společného známého. Pokud by jste měl zájem, měla bych pro Vás práci," řekla žena.

"Hmm, a o co by šlo?," zeptal jsem se nejistě, protože jsem nechápal, kde na mě ta žena sehnala telefonní číslo. "Není to nic náročného. Jen potřebuji pohlídat svou kočku a Vaše kolegyně z práce, kam chodíte na brigádu, byla tak laskavá a dala mi Vaše telefonní číslo. Doufám, že to nevadí, ale potřebuji někoho schopného a důvěryhodného, kdo se o moje zlatíčko dobře postará," řekla neznámá žena.

"Víte, já nevím, jestli ...," svou větu jsem už nedokončil, protože žena mi honem skočila do řeči s vlastní nabídkou, která mě opravdu příjemně překvapila. "Samozřejmě to nechci zadarmo. Co by jste říkal pěti tisícům na jeden večer hlídání?," řekla rychle, jako by se bála, že hovor zavěsím. Částka mě opravdu mile překvapila, protože to byla královská odměna za pouhé hlídání. V minulosti jsem už párkrát hlídal domácí mazlíčky za finanční odměnu. Domníval jsem se tudíž, že dotyčná žena dostala telefon od někoho z mích předchozích klientů. Peníze za hlídání byly natolik lákavé, že jsem nabídku okamžitě přijal. 

"Výborně, " řekla neznámá žena a dodala," pošlu Vám SMSkou adresu domu, kde v Praze bydlím. Budu Vás očekávat dnes přesně v osm hodin večer."