Nadpřirozený zvěrolékař: 1. díl "OČI VE TMĚ"

Příběh jedenáctý - Ve jménu magie 2. část

Herman se vynořil v temné, špatně osvětlené chodbě, kde hořelo jen několik málo malých olejových lampiček, jejichž plamínky vrhaly na neomítnuté holé kamenné stěny přízračné stíny. Čaroděje však toto na první pohled děsivé prostředí nijak nevylekalo. Zdvihl ruku a v rozevřené dlani pomocí několika gest stvořil kouli jasného ohně, který mu poskytl jasný výhled na několik metrů před sebe. Neohroženě se vydal temnou chodbou a tma se před ním rozestupovala jako přízračný průvod duchů. V čarodějově tváři se zračilo odhodlání. Kráčel stále vpřed, nezpomaloval, ale ani nezrychlil, stále udržoval stejné tempo. V duchu počítal jednotlivé kroky, až se dostal k potřebnému číslu. Pomocí kouzla rozptýlil okolní tmu a pozorně se zahleděl na stěnu před sebou.

Chvíli trvalo, než konečně našel cihlu, kterou dělila na polovinu prasklina ve tvaru blesku. Ruku s magickým ohněm přiblížil k jejímu povrchu a nechal plamen, aby rozehřál její povrch. Když se kámen dostatečně ohřál, spustil se skrytý mechanismus, který Herman samozřejmě nemohl vidět, ale když se pozorně zaposlouchal do okolního ticha, mohl sem tam zaslechnout jemné cinknutí, jak se mechanismus uvedl do chodu. 

Pak stačilo jen lehce zatlačit do zdi a ta se odklopila. Čaroděj prošel tajným průchodem a rychle za sebou dveře opět uzavřel. Ocitl se v nevelké místnosti, o které věděl jen on sám. Byla to skrýš jeho matky, kde uschovala nejcennější rodinné dědictví, aby nepadlo do cizích rukou. Herman měl v plánu v budoucnu najít pro svůj poklad lepší úkryt, ale protože sám v současnosti bydlel na koleji, musel se spolehnout na to, že jeho skrýš nikdo z rady řádu čarodějů nenajde. Měl dobrý důvod k obavám, neboť jeho matka zde uschovala skutečné skvosty, po nichž by bažil nejeden nekromant.

Herman přišel k bytelné dřevěné truhle, pobyté silnými železnými pláty, nad níž visel portrét jeho matky, krásné hnědovlásky se smaragdovýma očima. "Neboj mami," pronesl k obrazu, "zjistím, kdo ti to udělal a pak, pak...," jeho oči na chvíli potemněly, "pak se pomstím!" Poslední slova pronesl hlasem, z něhož zaznívala temnota, ale bylo to jen na okamžik, neboť záhy se jeho zrak vrátil zpět k normálu. Poté se sklonil k okované truhle,  z níž vyňal kožený váček, zdobený runami vyšitými zlatou nití. Jeho obsah byl však mnohem vzácnější než jakékoliv zlato a stříbro. Herman si váček uschoval do brašny, kterou měl s sebou, spolu s několika dalšími předměty, dračím zubem, drobným sešitem vázaným v kůži a přívěskem ve tvaru pentagramu. Když si vybral předměty, které hodlal využít, opustil stejnou cestou tajnou místnost a pro jistotu ještě za sebou zametl stopy pomocí jednoduchého maskovacího kouzla. Kdyby zde někdy pátral kdokoliv z rady, nenašli by nic než obyčejnou zeď.

Přívěsek s pentagramem si pověsil okolo krku a zbytek předmětů uložil ke koženému váčku do své brašny. Nyní  bylo třeba ještě navštívit starého známého, od něhož doufal získat nějaké informace. Znovu prošel portálem a na druhé straně jej uvítala rozlehlá místnost s vysokými gotickými okny, jimiž dovnitř pronikalo magicky vyvolané světlo, jež osvětlovalo vskutku mistrovsky provedenou mozaiku, která pokrývala celý povrch podlahy. Herman věděl, že tato mozaika tvoří symbol pěticípé hvězdy, čarodějům známé jako pentagram, kterou doplňovaly symboly pěti živlů, ohně, vody, země, vzduchu a pátého elementu, kterým byla samotná magie ve své surové podstatě. Sál byl dále doplněn vkusně zvolenou sérií gobelínů, které upomínaly na významné okamžiky historie čarodějů. Byly zde i portréty významných mágů, druida Ogmy, řeckého Herma Trismegista, slovutného Merlina a také zde z jednoho nástěnného koberce shlížel doktor Faust. Herman se v takové společnosti vždy cítil hrdě, když si uvědomil na stáří tradice, jíž byl součástí.

Prošel sálem na protější stranu, kde se v šeru nacházely mohutné ebenové dveře se složitým vyřezáváním v podobě stylizovaných gryfů a draků. Herman před bránou poklekl a požádal o možnost vstupu. "Přicházím za arcimágem Thefronem a žádám o audienc i." Chvíli čekal, než se dveře tiše otevřely a on mohl vstoupit do ještě pompéznějšího sálu, jehož výzdoba byla ještě velkolepější než toho prvního. Všude se třpytilo zlato, stříbro, drahé kameny a tu a tam i zcela černý kov, který fosforeskoval jemně nachovým svitem. V centru místnosti byl trůn vytesaný z mohutných kvádrů leštěného obsidiánu, do něhož byly vyřezány složité ornamenty, pentagramy, runy a dokonce i mohutný gryf, který rozpínal svá křídla na opěradle.