Nadpřirozený zvěrolékař: 1. díl "OČI VE TMĚ"

Příběh desátý - Sen noci svatojánské 2. část

Hana se dusila, lapala po vzduchu jako ryba, která byla příliš neopatrná a uvízla při odlivu na mělčině. Ze všech sil bojovala proti provazcům bodavých šlahounů, které ji táhly dolů, dolů do hlubin, kde se její tělo mělo stát součástí flóry. Ve vzduchu byl cítit ozón, neklamné znamení přítomnosti magie. Bude to stejné jako oné noci, kdy jí bylo sotva šest a její rodina zahynula při požáru jejich sídla. Nádherného zámečku obehnaného hlubokými lesy, z nichž přišlo zlo v podobě staré, věkem sešlé ženy s podivnou, sukovitou holí. Ona žena seslala strašlivé kouzlo, které rozpoutalo neuhasitelné plameny, jež zachvátily celou budovu. Požární alarmy byly k ničemu, plameny vzdorovaly vodě i hasící pěně. Před smrtí jí tehdy zachránil její kmotr, otcův přítel a rovněž lovec, který měl dost duchapřítomnosti, aby přes oba hodil prostěradlo namočené ve svěcené vodě, kterou její otec skladoval ve zbrojnici, neboť se jí potíraly zbraně, aby byly imunní vůči vlivu temných kouzel.

Žel zbytek její rodiny tolik štěstí neměl. Jakmile se někoho zmocnily plameny, nebylo úniku, oheň bral vše a všechny. Krom výkřiků hrůzy a bortící se střechy, když oheň poškodil nosné pilíře, se temnou nocí rozléhalo i vlčí vytí, vlkodlaci! Bestie, které svou krvežíznivostí strčily do kapsy temné mágy i démony. Vraždící stroje poháněné nekonečným hladem a mocí úplňku, jehož světlo jim dodávalo nadpřirozenou sílu. Byl to předem dobře naplánovaný útok, při němž se služebníci zla vzájemně spojili, aby poslali své soudce a katy na věčnost. Od té doby žila Hana jen pro pomstu. Její kmotr jí poskytl nejlepší možný výcvik jak osobně, tak i prostřednictvím spřátelených rodů lovců čarodějnic. Hana přísahala, že si nedopřeje odpočinku, dokud nepomstí vraždu své rodiny.

Tím spíš ji překvapilo, když se Herman postavil do zvláštní, téměř dramatické pózy, s rukama zdviženýma vzhůru a vysokým hlasem hřímal slova plná surové moci. Jenže místo toho, aby pomohl elfím čarodějům, jeho magie šla proti nim. Hana to cítila, neboť sevření kořenů náhle polevilo, byť bylo pořád dost silné, aby ji udrželo na místě, ale už ji netáhly pod zem. To ji překvapilo. Když Herman tvrdil, že je světlý mág, brala to s rezervou jako hloupou výmluvu. Ale to, co teď udělal, bytostně otřášlo jejím světonázorem, byť nahlas by to nikdy nepřiznala. Nicméně čaroděj, který se postaví na stranu lovkyně? To se opravdu jen tak nevidí. Zvlášť, když znala Hermanovu minulost, poznamenanou násilnou smrtí jeho matky rukou lovců tvorů temnot.

"Volám Vás mocnosti prastaré a mocné...," vyvolával čaroděj další složky svého kouzla a prostor kolem něho se citelně ochladil, jak čerpal energii ze svého okolí. Hana na vlastní kůži cítila chlad, jako by někdo otevřel dveře obřího mrazáku. Zdálo se, že se Hermanovi jeho trik podaří, ale v tom se z okolního houští vynořili elfové. Vůbec nevypadali nadšeně, že se mají postavit tváří v tvář čarujícímu Hermanovi, který v mžiku přešel do jiné tóniny a jeho hlas nabyl podobu kvílení meluzíny. V mžiku se kolem něj utvořila kupole lehce namodralého světla, kterým elfí šípy ani meče nemohly proniknout. V tom ale prostor vyplnila jiná vůle, mocnější. Hana to nejen cítila, neboť jako lovkyně byla na magii citlivější než obyčejní lidé, ale současně i viděla, jak se přes palouk prohnala stěna zlatého světla, která smetla Hermanovu čarovnou barikádu jako domeček z karet.

Když pominul účinek oslnění, vyvolaný zábleskem, zjistila Hana, že Herman stojí spoutaný zvláštní, zlatě zářící nití, která se jako žlutý hádek obepnula kolem jeho rukou a nohou. Nit byla zřejmě sama projevem kouzla, protože Herman, byť mohl mluvit, nedokázal svá pouta zpřetrhat. Dokonce zaslechla, jak čaroděj mumlá jakási slova, ale bez jakéhokoliv zjevného účinku. Jediná pozitivní věc na celém obratu situace byla ta, že Hanu již netáhly oživlé kořeny do nedobrovolného hrobu, ale i tak ji netěšilo, že je spoutaná a bez možnosti obrany. Dala by přednost padnout v boji, než čekat na milost a nemilost svázaná elfí magií.