Nadpřirozený zvěrolékař: 1. díl "OČI VE TMĚ"

Příběh třináctý - Nemesis

Byla chladná noc, v níž kvílel sychravý vítr, který strhával z korun stromů první podzimní listí, ale muži, jenž touto temnotou procházel oděn v černém plášti, to nikterak nevadilo. Ba přímo se zdálo, že mu tyto podmínky vyhovují, neboť jeho postava splývala s okolní temnotou, až se muž stával takřka neviditelným. Navzdory povětrnostním podmínkám byl jeho krok zcela jistý a ladný, takřka by se dalo říct, že neznámý tančí spolu s poletujícím listím v neviditelném valčíku v němž temné a nevyslovitelné síly z časů starších než samotné lidstvo zpívaly hymny na původní vládce tohoto světa, jejichž trůny kdysi vévodily horám a pohořím, avšak následně byly svrženy do propastí podsvětních rozměrů, aby zde vyčkaly na konec všech věků, kdy nastane chvíle příhodná pro jejich návrat.

Muž šel dál, nezastavoval se ani v případě, když se mu do cesty připletla nějaká spadlá větev, kterou překonal s ladností, jíž nebyl obdařen žádný smrtelník, ba spíše byl podoben jednomu z oněch stínových návštěvníků, jež za nocí temných jako byla tato navštěvují náš svět, aby s sebou přinesli poselství od božstev a mocností, kterým prastaré a dnes již dávno zaniklé kultury podlézaly prostřednictvím krvavých obětin a necudnými, nevýslovně hrůznými slavnosti, jejichž letmý nádech snad zachovaly starořímské saturnálie, avšak spíše jen skutku vzdáleně, neboť v siluetě onoho muže se zráčila síla a moc, jíž není dáno smrtelnému jazyku popsat a mysli pobožných lidí jest zapovězeno byť vůbec jen pomyslet na tajemství skrytá v záhybech jeho půlnočního rubáše.

Po chvíli se postava zastavila u vysoké cihlové zdi, na niž byla připevněna kovová cedulka s nápisem SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP ZAKÁZÁN ! 

Tajemný noční poutník stanul před oním nápisem, chvíli si jakoby poměřoval sílu vloženou do slov, která byla napsána černou barvou na žlutém pozadí plechové cedulky. Váhal, zda má dost sil, aby porušil zákaz, aby pronikl za onu plechovou cedulku, která měla odradit nezvané a nevítané hosty z temnot. Pak vztáhl ruku směrem k nápisu a pronesl slova, jimž by žádné lidské ucho nemohlo rozumět, ba ani pochopit jejich tajný, skrytý význam, jenž pocházel z dob, v nichž zemi obývaly bytosti zcela cizí lidskému rodu, bytosti s mocí nad životem a smrtí, stvoření tak mocná, že jejich pouhá přítomnost ohýbala zákony času i prostoru. Avšak pak nastala změna a tyto prastaré mocnosti vystoupivší z prvotního chaosu univerza musely přenechat Zemi jiným, méně mocným stvořením, jejichž podstata nespočívala v  beztvárné a vše prostupující moci temnoty, nýbrž ve fyzických schránkách křehkých jako sklo a podléhajících času jako plaménky svíček, které kdykoliv může sfouknout poryv větru.

Slova, jež neznámý vyslovil, v sobě nesla auru moci a síly z oněch pradávných dob, jejichž autorita se odrážela v každičkém zvuku, v každé hlásce, jež opustila ústa onoho tajemného mystagoga zaniklých a zapovězených nauk. Slova narazila do zdi a tam, kde se skvěl hrdý nápis VSTUP ZAKÁZÁN! zůstal jen flek ohořelé, loupající se barvy, která se odlupovala od kovového podkladu a jako černošedý popílek se v elipsoidních křivkách snášela k zemi. První překážka byla překonána.

Postava, jejíž tvář byla skrytá pod kápí, vytáhla z brašny, kterou měla pásem uvázanou přes bok, lahvičku, v níž se pod přízračných svitem hvězd a měsíce zatřpytily drobné kůstky. Ruka se stříbrným prstenem odklopila zátku a obsah vysypal před sebe na zem. Poté vztáhl ruce k noční obloze jako by chtěl vyzvat samotná souhvězdí, aby přispěla pomocnou rukou jeho dílu. Z hrdla vyloudil cosi, co by se dalo považovat za slova, ač v jazyce, jemuž nikdo z lidí žijících se světle Slunce nemohl rozumět neboť jazyk, jímž hovořil v oněch nočních hodinách, patřil k pokladu nesmírně staré a dávno zaniklé kultury starší než města Uruku a Babylonu. Byl to hrdelní zvuk, co protnul svaté noční ticho, v němž zaznívala ozvěna prastaré moudrosti, jejíž adepti se scházeli ke svým podivným a tajným obřadům v hlubinách římských katakomb, jež byly zbudovány na základech daleko starších a spletitějších, než by mohla vymyslet sebebujnější fantazie.