Ahoj, jmenuji se Hanaki a pracuji jako kripto veterinář. Ne kriplo, ale kripto veterinář, jasné? Spousta lidí si to plete, i když to nechápu. Ale něco o mé práci. Jsem veterinář, ale zatímco moji "kolegové" léčí psi, kočky a jiné domácí mazlíčky a n...
"Uáááá...," vyřítil jsem se s mohutnou knihou v ruce z poza gauče. Chystal jsem se knihou praštit to, co bude přede mnou, ale záhy jsem zjistil, jak moc pitomý nápad to byl. To, co bylo přede mnou, totiž nebyla jen tak ledajaká obluda. Byl to obrovský fialový pavouk s nechutnými a hlavně nepříjemně velkými kusadly. Jestli něco bytostně nesnáším, tak je to hmyz. Naprosto kompletně nenávidím všechny příslušníky rodiny bezobratlých, tj. všechny pavouky, štíry, stonožky a další podobnou verbež. Už od mala ve mě vyvolávaly odpor a ačkoliv bych jako veterinář měl mít ke zvířatům kladný vztah, tak v případě hmyzu tomu žel tak není. Jediné, co bych naordinoval pavoukovi, který by byl natolik sebejistý, že by se vkradl do mého obydlí, by byla rána plácačkou na mouchy a eventuálně spláchnutí do záchodu. Jenže tenhle pavouk byl příliš velký, než aby se dal jednoduše zašlápnout nebo utopit v záchodové míse. Upřímně, nebýt toho, že jsem měl velmi skromnou večeři, asi bych si pustil do gatí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Monstrum zaklapalo kusadly a jedna z jejích končetin vystřelila vzhůru a propíchla desky knihy skrz na skrz. Špička pavoučí nohy, ostrá jako dýka a paradoxně nepřirozeně pevná, zůstala trčet z druhé strany učebnice a jen pár milimetrů od mojí vlastní hrudi. Polil mě studený pot, jak jsem si uvědomil, že jsem naprosto a totálně v háji. Tohle prostě nemám šanci přežít, pomyslel jsem si.
V tom okamžiku Flíček vystartoval z pod stolu a proběhl mezi nohami té nestvůrnosti. Potom se mi ztratil ve tmě sousední místnosti, kde jeho černočerný kožíšek splynul se stíny. Pavouk o něj neprojevil nejmenší zájem. Zřejmě si dobře uvědomil, že kocour je pro něj zanedbatelné sousto. Zato já jsem představoval skutečnou pochoutku, o kterou nemínil přijít. Rozevřel hrozivě svá kusadla, z nichž začal odkapávat jed. Kvapem jsem začal couvat vzad, až jsem narazil zády na stěnu. Pavouk se s hlasitým cvakáním kusadel začal pomalu přibližovat. V duchu jsem zaklel, že jsem si s sebou nevzal nějakou zbraň. Alespoň nůž, nebo ještě lépe pistoli. Možná, že bych měl nějakou šanci. Jenže já měl jen pitomou učebnici, z níž si onen gigantický pavouk udělal jehelníček. K čertu, aby spral tu pitomou ženskou, která mě sem vylákala. Kdyby mi alespoň řekla, s čím se tu potýká, tak bych třeba něco vymyslel. Nějaký plán, jak tu potvoru zneškodnit. Jenže ona mě místo toho obětovala.
Pavouk pomocí svých osmi končetin začal překonávat gauč, když v tom jsem dostal nápad. Gauč byl postaven tak, že stál zády k vchodovým dveřím do místnosti, ale čelem k plápolajícímu krbu. Ať už to bylo záměrně či nevědomky, nechala majitelka domu krb zapálený a já ho naštěstí udržoval pomocí naskládaného dřeva, které stálo složené v rohu cihlového výklenku vedle komína. Kdyby se mi povedlo dostat se ke krbu a zapálit o něj kus dřeva, mohl bych jej využít jako zbraň. Byl to sice šílený nápad, ale mě stejně už dávno soudnost opustila. V tváří tvář trojhlavému psu, chobotnici a ještě ke všemu gigantickému pavoukovi si prostě nemůžete zachovat psychické zdraví.
