Ty a tvé oči

Paul a jeho povedený den

Paul a jeho povedený den

Z pohledu Paula

Byl deštivý podvečer, kdy šedé mraky skryly poslední paprsky za zapadající slunce. To jen abyste se vžili do děje.

Byl jsem doma sám, byl jsem ve svém tichém pokoji s velkým oknem a poslouchal zvuk padající kapek na střechu. Pocítil jsem hlad, zase, ale doma nic nebylo. Tak jsem se rozhodl zajít na oblíbené vietnamské jídlo. Déšť mi nevadil, naopak mám ho rád, hraje mi krásně do oken a to mě uklidňuje. Oblékl jsem si mikinu, tenisky a vyrazil jsem.

V restauraci jsem si objednal své oblíbené jídlo, Gỏi cuốn, jsou to jarní rolky a já je prostě miluji. Při čekání jsem si sedl ke stolu blízko okna a pozoroval jsem kapky deště, jak závodí. Vzpomínal jsem na pár měsíců zpět, kdy jsem byl s kapelou na turné a jak jsme tam s Richardem dělali kraviny. Nejsme jen spoluhráči, ale i přáteli, kteří se podporují. Sakra tak dlouho jsem ho neviděl.

S balíčkem v ruce jsem se vydal domů. Kapky mi stékaly po tváři a v loužích se odráželo světlo pouličních lamp. Snažil jsem se co nejrychleji dostat domů, možná bych si příště, při takovém lijáku, mohl vzít třeba bundu. Přeskakoval jsem snad každou louži na chodníku, však při jedné jsem nečekaně uklouzl a spadl tvrdě na zem. Auuu!!

Ležel jsem v té zatracené louži a naříkal, proč zrovna já??? Na ulici bylo jen pár lidí, ale nemyslím si, že mě někdo zahlédl. Když v tu z poza rohu budovy vyběhne muž s kapucí na hlavě. Přece jen mě někdo uvidí! Rozeběhl se přímo ke mně, zastavil se. Koukl jsem se mu do obličeje pod černou kapucí. Vždyť já ho znám. Byl to můj černovlasí a oblíbený Richard.

Richardovi se objevil na tváři úsměv, když mě viděl jak tam beznadějně ležím.

Richard: „No to je přesně typ situace, ve které se většinou ocitnu já. Čus, co tu sakra vyvádíš?"

Paul: „Radši se neptej, na tohle nemám slov."

Richard se ke mně přiblížil a podal mi svou ruku spojenou s očním kontaktem. Zvedl jsem se a byl jsem otřesený, nečekal jsem to. Začal jsem si otírat bláto z kalhot a mikiny.

Richard: „Paule, jsi v pořádku?"

Paul: „V šoku, jinak v pohodě."

Richard se na mě kouknul takovým tím pohledem, kterým se mě snažil přečíst. Myslí si snad, že lžu, pomyslil jsem si.

Paul: „Nevím, co bych bez tebe dělal. Vždycky se objevíš v správný čas."

Richard: „No možná je to tím, že jsem spiderman. Vycítím, když se něco děje mému oblíbenému kámoši. Hah, jen si s tebe dělám srandu. Byla to prostě náhoda."

Paul: „Spiderman, hah, úplně tě vidím jak tady létáš s kostýmem, ty, který je na koncertech polonahý, a nejen tam."

Richard se pousmál: „Mohu tě doprovodit domu, jestli chceš?"

Paul: „Jasně že jo, že se ptáš." Možná jsem trochu zrudnul a nabídl mu, že by jsme si mohli dát třeba teplý čaj.

Šli jsme směrem můj byt a smáli jsme se mé situaci. Richard vytáhnul své povídky o tom, jak spadnul při cestě do školy, takže hodně dávno, do dvou louží, během dvou minut. Dorazili jsme před můj byt a já vyndal klíče z kapsy a otevřel. Pozval jsem Ríšu dovnitř do tepla a pohodlí. Uvnitř jsem si sundal promočené boty a odložil mokré oblečení. Usadil jsem návštěvu na gauč.

Paul: „Dáš si čaj, mám nějaký ovocný nebo černý?"

Richard: „Jasně že si dám čaj, a asi si dám ten ovocný s medem."

Paul: „A třeba citronek byste tam nechtěl, pane?"

Richard: „Tak jestli máte, pane."

Paul: „To byla ironie Ríšánku!"

Richard se na mě kouknul s otrávenou tváří, něco jako, Paulene, víš co, běž někam, na tohle teda náladu fakt nemám!" Přinesl jsem mu čaj a omluvil se, ale že se jdu osprchovat.

Taková sprcha se mi doopravdy hodila, byla mi zima a tak jsem se alespoň pořádně ohřál. Vylezl jsem ze sprchy a zjistil, že nemám oblečení, že jsem si žádné nepřipravil. Dal jsem si okolo pasu ručník a zavolal na Richarda:

Paul: „Promiň, ale nevzal jsem si oblečení. Mohl by si mi ho, prosím, podat, je u skříně?"

Richard se na mě pobaveně podíval, když si všiml, že jsem jen v ručníku, a neudržel smích.

Richard: „no to je situace..., a vybuchnul smíchy."

„No to je ale vtipné, hahaha," řekl jsem nehumorným hlasem. „Podáš mi to už?!?!" Řekl jsem naštvaně, ale vlastně jsem se styděl.

Když se Paul snažil vzít si hromádku oblečení z Richardovi ruky, nečekaně mu sklouzl ručník po bocích až ke kotníkům. Paul zrudnul jako rajčátko. Nevěděl co v dané chvíli udělat a tak tam jen stál a rukami si zakryl své intimní partie.

Richard se svalil k zemi v záchvatu smíchu. Jeho smích byl tak silný, že ho museli slyšet i sousedi o tři patra výš. Paul si rychle oblékl boxerky a bouchnul Richarda po zádech „Nech toho už."

Richard: „promiň, promiň, ale tohle bylo fakt vtipné. Ty máš dnes den blbec," řekl a pousmál se.

Paul se koukal dost smutně a se studem, a tak si vzal oblečení a šel se doobléci. Richard se mezitím uklidnil a šel se omluvit druhému kytaristovi.

Richard: „Paule, já musím domů, zítra máme sraz na baráku a já nejsem vůbec připravený a ani tu nejsem autem."

Paul: „To už je to zítra! Já si to vůbec neuvědomil. A seš si jistý, že chceš jít v této bouřce ven?"

Richard: „A co mám podle tebe asi dělat?"

Paul: „Nechtěl by si tu dnes přespat, ráno tě hodím domů, tam si zabalíš a vyrazíme." Řekl jsem nejistým hlasem a možná jsem trochu pochyboval o jeho souhlasu.

Richard:„Hmmmm, no nevím, máš dnes den blbec, tak aby tady na mě ,nevím, nespadla třeba střecha." Řekl to, ale já viděl ty koutky rtů jak se zvedají směrem nahoru, neumí být seriózní. „Když ti to nebude vadit, tak klidně, ale pozor, chrápu."

Naklonil jsem hlavu, „řekni mi něco, co už dávno nevím, už tolikrát jsem spal vedle tebe. Já už si na to snad i zvyknul."

Richard se pousmál tak zvláštně, ale mně se to líbilo. Nachystal jsem mu deku a polštář na svém gauči a šli jsme se v klidu navečeřet. Dali jsme si ty rolky a k tomu láhev vína.