Ty a tvé oči

Z pohledu Richarda

Sanita se řítila městem, zatímco jsem seděl jako zkamenělý, očima přilepený k Paulovi, který bezvládně ležel. Sanitář ošetřoval jeho tělo. Všechno se zdálo zpomalené, zvuky tlumené a modro-červené světlo majáků mě oslabovalo, jako bych se topil ve vlnách jejich blikání. Zavřel jsem oči a najednou, jakoby čas přestal existovat. Od té chvíle si už nic nepamatuji.

Probudil jsem se na nemocniční posteli, okolo mě byla jen bílá a já byl sám a dezorientovaný. Vedle mě byla další postel, asi pro Paula. Srdce mi začalo tlouci. Kde je Paul? Sedl jsem si na postel a koukl se kolem sebe. Nikde nic. Vyskočil jsem a vyběhl na chodbu nemocnice, cítil jsem se jak v bludišti. Byl jsem totálně zmatený.

Narazil jsem na doktorku, možná sestřičku a ta mě hned začala vracet zpět do pokoje. Zoufale jsem se jí ptal na Paula, ale nebyla schopna mi odpovědět. Po dlouhým asi pěti minutách mi konečně něco řekla. ,,Lékaři mu ošetřují hlavu, tvrdě spadl na zem, pravděpodobně má i zlomenou ruku, myslím, že loket nebo tak, ale nemohu vám takhle přesně říct, jak na tom je, nejsem s nimi na sále. Ale bude v pořádku, hlavně věřte." Byl jsem zoufalý, asi otřes mozku, zlomenina, to všechno jen kvůli mně.

Nalila mi sklenku vody a odešla, zatím co já začal propadat panice. Každá další minuta, co jsem byl sám v té bíle a depresivní místnosti, byla jak noční můra.

Koukl jsem se na hodiny, bylo přesně třičtvrtě na dvanáct a najednou se otevřeli dveře. Vstoupil mladý doktor s vážným výrazem. Vstal jsem a rychle k němu doběhl. ,,Jak je na tom Paul?" Zeptal jsem se plný obav.

,,Paul je stabilizovaný," řekl doktor. ,,Ztratil docela dost krve a má těžký otřes mozku. Momentálně je na jednotce intenzivní péče a potřebuje klid. Zítra, možná až další den by se mohl probudit."

Ulevilo se mi, ale pak zase přišla vlna obav. ,,Mohu ho vidět?" zeptal jsem se s nadějí.

Doktor zavrtěl hlavou. ,,Ještě ne. Musíme počkat až na tom bude lépe, dám vám vědět hned jakmile to bude možné."

Další ráno mě propustili. Když jsem se vrátil zpět na barák, čekali tam na mě a Paula, ale přišel jsem jen já. Hned jak mě zahlédli ve dveřích, začali se sypat otázky.

,,Co se stalo Richarde?" Zeptal se Till s vyděšeným obličejem.

,,Kde jste byli celou noc?" Zeptal se hned po Tillovi Schneider.

,,Počkat kde máš Paula, proč ho nevidím?" Zeptal se Olli nechápavě.

Všechno jsem jim řekl, to jak jsme byli na procházce a jak pak přiletělo to auto a jak mě Paul ochránil. Jak jsem tam stál a nebyl schopný se pohnout a pomoc mu. To jak tam ležel v krvi a jak jsem se pak probudil v nemocnici. ,,Paul má otřes mozku a možná nějakou zlomeninu, to nevím jistě, ale už se zotavuje, říkal ten milý doktor."

Kluci byli v šoku, ale spadl jim kámen ze srdce, když jsem řekl, že už se zotavuje. Celý den jsme byli spolu a snažili si povídat o všem jiném, jen abychom na to nemysleli, ale moje myšlenky stejně stále utíkaly k Paulovi.

Večer jsem si lehl do postele, dost brzo, ale pokoj působil osaměle. Pohled na prázdnou postel mě děsil. Měl tam ležet Paul. Ten pocit byl nesnesitelný. Uvědomoval jsem si jak moc mi chybí. Začalo mi být jasné, že ho mám doopravdy rád. Váhal jsem, ale rozhodl jsem se lehnou si do jeho postele. Snažil jsem se usnout s myšlenkami, že jsem mu takhle blíž.

Ráno mě probudil telefon. Rychle jsem se zvedl a běžel to zvednout. Na druhé straně se ozval doktor Fleishmann, ten co mi slíbil, že se ozve. ,,Dobré ráno, jen vám chci říct, že váš přítel je už při vědomí a vy jste byl první na koho si vzpomněl. Jste pan Kruspe, že ano?" Odpověděl jsem že ano, a že už jsem na cestě. Srdce mi vyskočilo radostí, Rychle jsem se oblékl, řekl klukům, že jedu za ním a vyrazil jsem. Jak jsem procházel chodby nemocnice bylo mi jasné, že už nemohu žít bez Paula.

Bez váháni jsem vtrhnul dovnitř. Oči se mi zaplnili slzami. Ležel tam tak sám, ale žil.

Z pohledu Paula

,,Paule, Paulie!!!" ozvalo se a já se otočil. Stál tam Richard a mě se začalo chtít plakat. ,,Myslel jsem si, že jsem tě ztratil." a přiběhl ke mně. Hned jsem ho chytl za ruku a s jistotou jsem mu odpověděl. ,,Mě-mě se ale nikdy nezbavíš." On se pousmál, ale vzápětí mu úsměv hned spadnul.

Prohlédl si mě a začal si všechno vyčítat. ,,Paule, kdybych tě na tu procházku nevzal, kdybych dával větší pozor... ." ,,Richarde, ale ty za to nemůžeš, vždyť to auto jelo tak 100km/h." Snažil jsem se ho uklidnit.

,,Jo, ale kdybych byl rychlejší, kdybych dával větší pozor..." Slzy mu začaly stékat z tváří, ale vypadal hrozně naštvaně. ,,Měl jsem tě chránit, ale ani to jsem nedokázal."

Kouknul jsem se na něj, věděl jsem, že mu je to hrozně líto, ale on za to nemohl. ,,Richarde, přestaň s tím, to auto tam přijelo z ničeho nic, nemohl jsi to předvídat!"

Z pohledu Richarda

Chtěl jsem něco říct, ale najednou mě Paul chytil za krk a přitáhl si mě blíž. ,,Není to tvoje chyba..." vyšlo šepotem z jeho úst a pak se jeho rty setkaly s těmi mými. Překvapilo mě to, ale hned jsem se tomu poddal. Cítil jsem jeho suché, ale teplé rty. Moje břicho pocítilo znovu ten pocit, ten pocit, který jsem pocítil při té polštářové bitvě.

Pak jsem se odtrhnul, uvědomujíc si tuto situaci. ,,Já...já, promiň." Vydechl jsem. ,,Já asi půjdu," řekl jsem nervózně a odešel.

Sedl jsem si na zem nemocniční chodby a opřel se o ledovou zeď, snažil jsem se uklidnit. Hlava mi třeštila, myšlenky se mi honily jedna za druhou. Je toho na mě hodně. Proč jsem cítil znovu ten pocit, ty motýli v mém břiše, které se při styku z jeho rty rozletěli. Na jednu stranu jsem to nečekal, ale poddal jsem se a políbil ho taky. Proč jsem se pak odtrhnul. Paule, vysvětli mi to.

Po nějaké době jsem vstal. Potřeboval jsem čerstvý vzduch. Nasedl jsem do auta a rozjel se. Zastavil jsem u kavárny asi 7 kilometrů od nemocnice. Koupil jsem si kávu a nějaký koláček. Bez zaváhání jsem vzal i koblihu s čokoládou a s marmeládou pro Paula. Sedl jsem si k oknu a pozoroval lidi, kteří chodili kolem. Seděl jsem a uvědomoval si, že to co se před asi půl hodinou stalo se mi líbilo a začal jsem si uvědomovat mé city k němu.

----------

Když jsem se vrátil znovu do nemocnice a vstoupil do Paulova pokoje, jeho oči se okamžitě rozzářili. ,,Richarde, promiň já...."

Neváhal jsem a bez jakéhokoliv rozmyslu jsem odložil ty koblihy na stolek vedle a přiběhl k jeho posteli. Chytl jsem ho za pusu ,,teď nic neříkej" a políbil jsem ho.

Z pohledu Paula

Richardova ruka se dotkla mé pusy a pak mě hluboce políbil. Byl jsem překvapený, ale polibku jsem se odevzdal. Všechna ta bolest, co jsem cítil, se rozplynula. Jeho ruka mě pomalu začala škrtit na krku, celé to bylo tak intenzivní, ale jeho prsty mě začaly tlačit a já ho musel chytit za ruku a odtrhnout si ji od krku. Tím polibek skončil. ,,Bolelo to?" zeptal se napjatě Richard. Koukl jsem se mu do očí a potom na rty. ,,To teda bolelo, srazilo mě auto, jasně že to bolí." Odpověděl jsem s humorem. Pak jsme se jen jeden na druhého koukali a oba jsme zůstali bez dechu. ,,To jsem nečekal." Řekl jsem tiše a mé oči byli stále upřené na jeho rty.

Richard se usmál, ale než stihl něco říct, do pokoje přišel zbytek kapely. Richard ze mě sundal rychle ruku.

,,Paulene, sakra měl jsem strach." řekl vyděšeně Till.

,,Jak se cítíš," zeptal se Schneider.

,,Nebudeš tomu věřit, ale cítil jsem se už i lépe." Odpověděl jsem se slabým úsměvem.

Olli se posadil vedle mě na postel, ,,to co se stalo bylo hrozné, ale když se na tebe tak koukám, vypadá to, že už je ti mnohem lépe."

,,Ano to je, hlavně tady kvůli Richardovi." A koukl jsem se na něj.

Ten se na mě koukl jen uslyšel své jméno, a tak tajemně se pousmál.

Během pokecu s celou skupinou jsem si uvědomil, že to budeme muset tajit. Když jsem se podíval na Richarda on už na mě většinou koukal a jeho oči mluvili. Věděl jsem, že musíme být opatrní, a že tohle je teprve začátek.