Ty a tvé oči

Čtvrtek

Z pohledu Richarda

Celá skupina jsme seděla v našem improvizovaném studiu a snažili jsme se vymyslet nové písničky. Od soboty jsme udělali dost práce a dokonce jsme vymysleli i jednu z písniček do nového alba. Till se inspiroval jednou z ekologických katastrof, která se stala někdy na začátku roku 2000. Tehdy unikli nějaké odpadní vody nebo chemiekálie do řek protékající Maďarskem a státy okolo. Samozřejmě Till si tam přidá další příběhy, poezie nebo jen něco, co se mu tam hodí. Máme dokonce i rytmus, ale nějaké nedostatky to stále má.

„Co myslíš Paule, měl bych tam přidat ještě další řádek k tomu sólu?" řekl jsem, když jsem se snažil vybrnkávat.

Paul se zamyšleně koukal do dálky a přemýšlel nad dalšími zvuky skladby. Byl vcelku smutný, nebo to tak alespoň vypadalo. „Zkus to znova, tohle je dobrej zvuk, zase e struna a bude to 17,15,17 ale pak 20 a 18, poslouchej." a zahrál mi to. Jakože nevím jestli se to dá úplně pochopit, co jsem to tam teď dala za čísla, ale je to prostě jen brnkání na nejtenčí struny na kytaře „e" a ty čísla označují pražce. „Vidíš nezní to tak špatně, co myslíš?"

Já si to zkusil taky. Melodie se zdokonalila a texty tím získaly větší hloubku a to se líbilo všem.

Po zkoušce

„Tak kdo dnes bude dělat večeři?" zmínil se Flake. Till se pousmál a dodal „dnes jsem se pro to rozhodl já, ráno jsem si přivstal a dojel si do obchodu, takže se máte na co těšit."                                  Koukl jsem se na Paula, ale ten koukal do země a vypadalo to, že ho něco trápí.

„Paule, huhuuu, ty se netěšíš na to co nám Till uvaří?" zeptal jsem se ho váhavě.

„Jojo, těším se," vstal, vzal si kytaru a beze slova odešel do svého pokoje.

Sledoval jsem ho jak se ztrácí za rohem. Vydal jsem se za ním, ale chvilku jsem jen stál za dveřmi a čekal, že něco uslyším. Slyšel jsem jak Paul hází věcmi, začalo mi neuvěřitelně tlouci srdce. Bez váhání jsem potichu vešel. Paul tam seděl s hlavou opřenou o ruce, vypadal dosti zoufale.

„Paule? Co se děje?" zeptal jsem se ho.

Paul se lekl a vstal na nohy a jen si mě prohlížel. „Nic se neděje."

„To vidím, co ty rozházený věci všude? Už od pondělí jsi nějaký divný."

„Nic se neděje."

„Ne, Paule, já to vidím, nemůžu tě takhle nechat."

Paul si povzdychl a znovu se koukl do země. „Je to složitější než si myslíš," zamumlal.

„Paule, jaké tajemství přede mnou skrýváš. Když mi to řekneš, možná ti budu moci nějak pomoc."

Paul se nervózně poškrábal na hlavě. „Je to moc těžké a mohlo by to změnit to, jak se na mě díváš. Radši to nech být."

Položil jsem mu ruku na rameno a řekl, „když myslíš, že to tak bude nejlepší, okey. Ale jsem tu vždycky pro tebe, mám tě moc rád a to mi věř." a pohladil jsem ho na zádech.

„Richarde, já tě... já tě mám taky hrozně rád a to... . Děkuji, že jsi tu pro mě, to stejný platí o tobě, kdyby si cokoliv potřeboval jsem tu." A obejmul mě. Pocítil jsem hřejiví pocit, který připadal pevnému úchytu z Paulovy strany.

„Ale jednou mi to budeš muset říct."

„Já to vím, také ti to jednou řeknu, ale až bude ta správná chvíle."

Koukl jsem se na něj a zamračil se. „ Teď budu přemýšlet, co by to mohlo být, víš jak jsem zvědavý." a zachumlal jsem ho do deky a začal se s ním jen tak malinko ze srandy prát. Nezdá se to, ale on má fakt sílu. Až na to pěstí co mi stihl dát, to byla fakt sranda. Rozesmál jsem ho a to byl můj cíl.

„Hele, měli bychom jít za ostatními, Till tam už něco kuchtí. Určitě se při tom cítí jak při Mein Teil." Chytl jsem ho za ruku a šli jsme se kouknout.

Asi ve 23 hodin

Po dlouhém dnu jsem si lehl do své postele a jen koukal do stropu. Před spaním jsem si dal nějaký zbytky alkoholu co jsem našel, ale teď toho lituju, potím se jak pes. Počkat potí se vůbec psi? A začal jsem se potichu smát.

Pak přišel i Paul, ale jen si lehl na druhou stranu pokoje a zachumlal se do deky. Ticho občas přerušil ladný vánek pronikající skrz okno. Přetočil jsem se na bok směrem k Paulovi, kterého jsem viděl pod dekou.

„Paule, ehmm, stále si mi neřekl to tajemství." Ozval jsem se a přerušil tím ticho v místnosti. „Vím že nespíš, protože vzdycháš jak kůň. A to děláš vždycky když nemůžeš usnout." Hrozně mě to zajímalo a začal jsem se potichu smát.

Paul se otočil směrem k mé posteli. „Richarde, promiň mi to, ale už jsem ti řekl, že není vhodná doba."

Zamračil jsem se a odpověděl mu. „To furt není správná chvíle...? Tak proč si to vůbec zmiňoval. Teď nemohu přestat myslet na to, co by to mohlo být." Nevím proč jsem začal být tak agresivní, vůbec jsem si to neuvědomil.

Oddychnul si, neměl slov, ale stejně ze sebe něco dostal. „Jen jsem chtěl být upřímný, ale jsou věci, které musí zůstat tajemstvím, zatím."

Zvedl jsem se a posadil na postel. „ Musí zůstat tajemstvím," řekl jsem takovým tím provokativním hlasem, „ teď na to budu myslet celou noc, možná ani nezamhouřím okem." Hrál jsem mu mírně na city.

Paul se posadil taky. „ Tak to nech prostě být, zapomeň na to, prostě to už neřeš." „Proč jsem to musel říct?!" řekl Paul šeptem a bouchnul se při tom do hlavy. Já ho ale slyšel.

,,Nech to prostě být...? To se ti lehce řekne, vždyť víš jak jsem zvědavej a taky mám pocit, že tě to stále trápí."
,,A co když tě to prostě donutím říct?" Vstal jsem a vzal si do ruky polštář.

Paul zvedl hlavu a pousmál se. ,,To snad nemyslíš vážně. Jsi opilý."

,,Myslíš?" Vzal jsem ten polštář a ho hodil ho po něm, jenomže on ho chytil a hodil ho po mně nazpátek.

,,Vážně Richarde, tohle je tvá strategie?" A tím začala polštářová bitva. Oba jsme se smáli, ale bojovali tvrdě. Chtěl jsem to vědět hrozně moc. Rozhodl jsem se skočit na Paula, abych měl převahu. Jenomže Paul ležel na kraji postele a tak jsme se svalili na zem. Ležel jsem na zemi a hned na mně seděl Paul. Oba jsme lapali po dechu z námahy a vyčerpání.

Zastavili jsme se a naše obličeje byli jen pár centimetrů od sebe.

Zadíval jsem se do Paulových očí a v tu chvíli jsem pocítil zvláštní směs zmatku, strachu a čehosi, co jsem nedokázal popsat. Ale ten pocit jsem znal, možná.

Pohled druhého může byl intenzivní a jeho dech velmi rychlý. Paul hlasitě polknul a já fascinovaně sledoval, jak se mu pohnul ohryzek, zatímco on se mi stále díval do očí.

Paul seděl celou svou vahou na mně a naše oči se setkaly. V tento okamžik jsme oba ztuhli, neschopní od sebe odvrátit pohled. Cítil jsem jak kdyby se zastavil čas a mezi námi proběhlo něco tak silného.

Začalo mi šíleně bušet srdce, chtěl jsem něco říct, ale jak kdyby mi uřízli jazyk, nešlo to.

Paul se nadechl z hluboka ,,Richa... Richarde, já.... ." Pomalu odvrátil pohled a posunul se stranou. ,,Myslím si že už stačilo, měli bychom jít spát." Prohlásil šepotem Paul, vstal a šel do své postele. Vypadal dost nervózně a vlastně i zklamaně.

Vstal jsem taky a šel si lehnout do postele za mnou. Oba jsme leželi a koukali do stropu. Bylo ticho, ale občas se jeden z nás, za účelem zklidnit svůj dech, pořádně nadechl.

,,Dobrou noc, Paule." Řekl jsem abych zklidnil svůj zmatek v hlavě.

,,Dobrou, Ríšo." Odpověděl potichu.

Těsně před tím než jsem vypnul, jsem si uvědomil že se něco stalo a že se něco změnilo. S touto myšlenkou jsem usnul jako novorozeně.