Ty a tvé oči

co se to děje

Z pohledu Paula

Je to pár měsíců a vlastně už mi je velmi dobře, nehoda mi žádné vážné trvalé následky nezpůsobila a na kytaru hraju jako nikdy. Vymýšlíme nové a nové písničky, ale trošičku nám to trvá. Flake si koupil nové piáno. Schneider se chce stále podívat do Čech, s tím souhlasí i Till a Olli. Vlastně i Richard, protože si tam koupil svou první kytaru.

Vlastně já a Richard.
Od té doby uběhla dlouhá doba a i když se mezi námi oficiálně nic nestalo, každé setkání s ním je jako chůze po tenkém ledě. Viselo mezi námi ticho, které mluvilo více než slova. Richardovy pohledy byly intenzivní a chtěly znát odpovědi, ale já se jich tak trochu bál. Mám pocit, že to, co se stalo bylo špatné nebo jako nemyslím to nějak zle, ale s Richardem se znám fakt dlouho a jsme spolu v kapele, máme děti a prostě nevím co si o tom myslet. Mám teď v hlavě zmatek. Prostě jsem ho tak moc chtěl a když jsem ho dostal, najednou je to zvláštní.Chci ho, ale bojím se. Snažím se vyhnout každý samostatný konverzaci, protože vím že se na to zeptá, ale já mu nebudu schopen odpovědět

Z pohledu Richarda

Už nějakou dobu pozoruji Paula, ale od té doby je to jiné, Paul se prostě straní. Od toho polibku jsem měl čas si všechno uvědomit, a tak nějak jsem došel k tomu, že k Paulovi něco doopravdy cítím. Jenomže on je teď jiný, vyhýbá se mi, a já se začínám bát. Chtěl jsem ho nedávno pozvat na oběd, jako kdysi, ale koukl do země a začal si něco mumlat o práci a tak. Včera jsem se pokusil o normální rozhovor, ale nebyl schopný ani normálně odpovědět. A pak se zase na něco vymluvil. Jako by se strácel, prostě duchem nepřítomný.

Myslel jsem si, že to tehdy chtěl...

----------------

Byl pátek a my měli po zkoušce. Paul si zase všechno rychle zbalil a snažil se odejít bez rozloučení. Všichni už byli pryč a jen Paul a já jsme zůstali ve zkušebně.

,,Nenechám ho zase odejít" zamumlal si Richard a vyběhl za Paulem.

,,Paule," zašeptal a chytl Paula silně za rameno a otočil si ho k sobě. ,,Paule, řekni mi co se děje. Nehraj si tady na nic. Mám toho už dost!"

Paul se ohlédl, ale jeho pohled byl vyhýbavý a prázdný. ,,Nic se neděje, opravdu." Řekl tiše, jak kdyby to říkal jen sobě. ,,Jen...jen je toho teď moc."

,,Moc?" Richardovi oči se sevřeli plný hněvu. ,,Moc toho je?!? Nebo se jen bojíš?" A udělal krok blíž.

,,Máme kapelu, rodiny, lidi kolem nás... a jestli něco pokazíme..."

Richard se zamračil, ale v jeho očích bylo i něco jiného, bolest. „Takže proto mě odháníš?" zeptal se, tón jeho hlasu byl zoufalý a rozčílený zároveň. „Kvůli tomu, že by se něco mohlo pokazit? Paule, to není odpověď."

Paul se snažil ustoupit, ale ruka druhého muže znovu chytla jeho rameno. Teď už byli opravdu blízko a Paul nemohl nikudy uniknout.

„Nechci slyše výmluvy."

Richardův hlas byl hlubší, temný, plný zoufalství. ,,Už mě nebaví jak si semnou všichni jen hrajou. Řekni mi pravdu, co chceš, Paule!"

Paul vzhlédl, jeho pohled byl ztracený, ale přesto plný touhy, kterou se marně snažil potlačit. „Richarde... já... nevím, jestli to zvládnu," jeho hlas byl sotva slyšitelný, jeho oči přecházely mezi Richardovými. A právě v tu chvíli Richard ztratil veškerou trpělivost. Udělal krok vpřed, chytil Paula pevněji a přitiskl ho k chladné zdi za nimi. Byli tak blízko, že mezi nimi nezůstalo ani kousek místa.

„Paule, poslouchej mě," zašeptal. „Tohle, co mezi námi je, není jenom nějaký omyl. A jestli si myslíš, že tě nechám utéct... tak se mýlíš."

Paul zalapal po dechu, jeho oči se leskly nervozitou. A Richard, už nevydržel déle čekat. Sklonil se a jeho rty se spojily s Paulovými v polibek.

Paul se na okamžik poddal, v jeho dotyku byla skrytá přiznaná slabost, ta touha po něm, ale pak se najednou stáhl, přerušil polibek, jeho pohled byl plný zmatku.

,,Já...já musím jít." Zašeptal rychle. Než vůbec Richard stihl zaregistrovat, Paul se vytrhl z jeho rukou a otočil se směrem ke dveřím. Vzal si věci a odešel. Před tím než zabouchnul dveře se otočil a řekl, ,,měj se hezky a promiň mi to."

Richard tam stál, ruce stále ve vzduchu a oči skoro ve slzách. Ticho v místnosti bylo najednou tak zlověstné. Každý hluk, jak kdyby si vzal Paul sebou.

,,Paule..." zašeptal do ticha.

Když se Richard díval na zavřené dveře, pocit prázdnoty začal přerůstat ve směs frustrace a bezmoci. Hruď se mu sevřela, jakoby měl svázané průdušnice a nemohl se pořádně nadechnout. Snažil se z hluboka nadechnout, ale nešlo to. ,,Co se to děje."

„Do prd*le," zašeptal, ruce se mu třásly. Připadalo mu, že místnost je najednou těsnější, stěny jako by se k němu přibližovaly. Ve spáncích mu začalo tepat, každý úder srdce byl hlasitější a hlasitější, zvuk připomínal zběsilé bicí, které nešly zastavit. Sáhl si na hruď, ale bolest se nezmenšovala. Udělal krok ke zdi, jako by se potřeboval něčeho přidržet, protože nohy ho náhle přestaly nést. Jeho vlastní myšlenky se proměnily v klubíčko vlny, která nešla rozmotat.

Richard zavřel oči, pokusil se uklidnit. Opíral se o zeď, dech stále roztřesený, a vzpomínky se mu začaly vkrádat do mysli. Naposledy cítil něco takového, když byl dítě. Když tehdy utekl z domova, právě tyhle ataky ho pronásledovaly. Pocit, že nemá kam jít, že svět je proti němu. Jenže tehdy, když konečně vyrostl a začal znovu věřit, že má svůj život pod kontrolou, ataky zmizely. Deset let bez té tíhy, bez toho, aby ho strach přemohl tak, že by ho to zlomilo.

A teď se to vrátilo. Ten pocit, který mu předtím připomínal opuštěnost a zoufalství, se vracel právě teď, kvůli Paulovi. Uvědomil si, že to, co k němu cítí, je mnohem hlubší, než si chce přiznat, a že ho myšlenka na jeho ztrátu vracela přesně tam, kde kdysi začínal.