Stále tě nenávidím! Já vím.

10

V noci jsem nemohla spát. Loki nepřišel, což mi rozhodně nevadilo. Snažila jsem se tu zvláštní chvilku vypustit z hlavy. Jenže to moc nešlo. Proto jsem nemohla spát.

Ozvalo se to znovu. Myslela jsem, že to je zvuk ze stále trvajících oslav, jenže to znělo jako nějaké volání. Někdo jako by šeptal mé jméno. Najednou mé tělo něco pohltilo. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedla a přehodila přes sebe župan. Nepřemýšlela jsem nad svým chováním. Jen jsem chtěla jít za tím hlasem. Otevřela jsem dveře, kde stáli oba dva mí strážci, jenže nijak nereagovali. Vypadali, jako by usnuli ve stoje s otevřenýma očima. Nestarala jsem o to. Bylo mi to jedno.

Šla jsem chodbami a sestupovala stále níž a níž. Do sklepení. K věznici. Někdo tam byl. Někdo mě volal. Měla jsem pocit, že to mohla být ta žena.

Vstoupila jsem do střežené části. Jenže opět byli všichni v transu. Nikdo se nehýbal. Strážci ani vězni. Kdybych byla zcela při smyslech, určitě by mě to odradilo. Pak jsem už stanula před jednou celou. Chvíli mi připadalo, že to je ta žena z ložnice, vzápětí jsem ale vnímala zcela jasně. Byla to bělovlasá žena, která se na mě záludně usmívala.

Prudce jsem se nadechla a udělala krok v zad. „Kdo jste?" zeptala jsem se a snažila se uvědomit, jak jsem se sem vlastně dostala.

„To není podstatné, drahoušku," zašvitořila a přistoupila k neviditelné bariéře blíž. „Podstatné je, že se konečně shledáváme." Něco na té ženě bylo těžce znepokojivé. Něco děsivého, mocného, nepředpovídatelného, prastarého.

„Musím ti pogratulovat k povýšení na společenském žebříčku. Bylo to opravdu nečekané."

Nemělo smysl se ptát, jak to všechno ví. Bylo jasné, že věděla mnohem víc. „Co ode mě chcete?" řekla jsem ostře a založila si ruce na hrudi. Mohla jsem jednoduše odejít. Jenže jsem nemohla. Potřebovala jsem vědět, co chce. Ta žena byla strašně... zajímavá. Musela jsem ukojit svou zvědavost.

„Já chci jen jednu věc, Jude." Při tom, jak vyslovila mé jméno, mi zamrazilo. Tohle nebyla žena. Tohle bylo prastaré stvoření starší než sám čas. Udělala jsem další krok dozadu.

„Chci, abys sis s Lokim zahrála hru," zašeptala a nebezpečně se usmála. „Jakou hru?" řekla jsem téměř bezhlasně a začala se bát. Jen atmosféra kolem ní byla děsivá. „Chci, abys ho svedla. Hrála si s ním. Ukázala mu, co nemůže mít. Prosadila si své místo královny. A pak..." „A pak co?" „Pak ho zabiješ. Pomalu a bolestivě. Pomstíš se mu za všechny, kterým ublížil." Děsivě se zasmála.

„Ale- ale já nechci," vydechla jsem a otočila se k odchodu. Jenže žena se znovu děsivě zasmála.

„Nevěnovala jsem takové úsilí tě sem konečně nalákat, abys mi řekla, že to neuděláš. Vlastně to nebyla nabídka, ale oznámení. Rozkaz. Ty to uděláš. Protože ti to přikazuji!" promluvila hlasem který nebyl vůbec její.

Její příkaz mě zasáhl do srdce. Doslova. Její slova nabrala hmotnou podobu a zasáhla mě přímo do prsou. Zaškobrtla jsem a svezla se na kolena.

„Ty to uděláš. Jakmile ti propadne tak, jak to může být pouze mezi druhem a družkou, zabiješ ho. Zabiješ ho, jakmile i ty budeš milovat jeho, protože jste oba monstra!" přitiskla se na bariéru a vypadala jako běsnící nestvůra. Oči jí planuly a vyzařovala z ní záře. „Přivlastnila si si něco, co mělo patřit jen mé dceři. Jediné a pravé Nyx. Ne nějaké bláznivé holce, která se zamotala do něčeho, čemu sama nerozumí. Měla jsi šanci to odmítnout, jenže ty jsi nechtěla spravedlivě zemřít. Vidím tvé nitro. Je stejně prohnilé jako to Lokiho. Hodíte se k sobě." To už jsem začala vzlykat. Její hmotná čepel slov se mi do hrudi zarývala čím dál tím víc. Ani jsem pořádně nevnímala, co mi říkala. „ Nikomu o našem rozhovoru neřekneš. A pak bude pomsta konečně vykonána," zasmála se žena a já s posledními vzlyky omdlela.