Mrtvý smích

Setkání

Po strašlivelém zjištění jsme seběhli zpátky za Nikčou a Filipem a sdělili jsme jim co jsme našli. Nikol chytila hysterický záchvat a sotva popadala dech. Filip ten tomu všemu nechtěl uvěřit. Rozhodli jsme se ze ihned odjedeme. Všechny věci jsme nechali tak jak byli a rozeběhli jsme se k autu, nasedli jsme otočil jsem klíčkem a nic auto nechtělo naskočit. Zkusil jsem to snad pětkrát ale nic, rozhodl jsem se podívat se pod kapotu ale když jsem pootevreřel dveře něco mi je zarazilo zpátky a ozvala se rána na pravé straně...přesně taková rána jako když jsem parkoval. Nikča ječela a brečela zároveň, přičemž ihned následovala další a další rána každá na jiné místo. Až najednou nastalo ticho... Rozprostřelo se naprosté ticho byly asi tři nebo čtyři odpoledne nevím přesně neboť obloha byla tak tmavá. Seděli jsem zamčený v autě a nikdo neřekl ani slovo jen Nikola vzlykala z toho pláče a já jako její přítel neměl nic čím bych ji utěšil protože sám jsem byl k smrti vyděšený.

"Co je to tamhle vpředu? Přímo naproti nám?"

Řekl Michal sedící zamnou. Zahleděl jsem se na místo o kterém mluvil a nic moc jsem neviděl. Když najednou se to vyjasnilo a byli vidět obrysy čehosi mohutného postavově jako člověk, ale dlouhé ruce a na nich nějaké drápy, teplý vzduch se mu vinul z úst jak z hluboka vydechoval. Nikča se v tu chvíli dala opět do pláče. Ale to Ono tam jen stálo a nijak se nepohnulo.

Filip: "Dělej něco Petře."

Já: "A co mám podle tebe asi dělat?"

Šeptali jsme na sebe. Ale poté to začalo. Kolem nás byl znovu slyšet ten zlověstný smích, byl tak pronikavý že jsem si přišla až úplně bezmocný když jsem ho slyšel jak kdyby ti roztrhal veškerou naději. Když jsem se uklidnili zjistili jsme, že On už tam není. Oddechli jsme si ale najednou se zvedl vítr a ten obrys se objevil dobrých 20 metrů před námi ale ihned zase zmizel ale po několik a vteřinách se objevil znovu ale ještě blíže az se objevil primo pred nasim autem. Byli jsem v totálním transu. Zvedl ruku a ukázal přímo na Nikolu ta neskutečným způsobem zaječela a my tak trochu s ní, ale v tu chvíli to skončilo...zmizel. Obloha se rozjasnila a bylo vidět že se blíží západ Slunce.

"Jdeme dělejte, musíme dovnitř"

Řekl jsem ostatním a běželi jsme zpět do chaty. Na dobrou hodinu nás chytila panika, všichni jsme rikali jak tu umřeme a proč a tak dále. Potom Filip řekl:

"Proč prostě nejdeme pěšky jak jsme přijeli?"

Já: "Nemůžeme jít pěšky viděl jsi že je to tam venku a vis moc dobře jaká byla cesta jsem už jen autem."

Filip: "Tak dobře, tak co když chce jí? Proč mu ji prostě jen nedáme? Zůstane to mezi námi.."

V tu chvíli jsem udeřil Filipa do obličeje ten spadl na zem a já ho ještě asi třikrát praštil než mě od něho Michal odtáhl.

"Co ty seš za hajzla?? To bys udělal? Jdi si klidně sám ale tohle neuděláš!"

Rozčílíl jsem a potom co jsem se uklidnil musel jsem od něho odtáhnout i Nikolu.

"Nevíme co to přece znamená, počkáme do zítra a zkusíme opravit auto."

Podal rozumný návrh Michal. Souhlasili jsme s ním. Nějakým způsobem jsem zabarikádovali veškeré dveře a zabydleli se u krbu v dolní vstupní hale.

Filip: "Ježiš co jsme to za idioty vždyť máme telefony"

A sápal se po svém batohu.

Nikola: "Idiot neidiot, už jsem zkoušela psát a volat hned po příjezdu, ale není tu signál."

Filip: "To je snad zlej sen!"

Já: "Kéž by to byl zlej sen..."

Poté jsme pomalu všichni usínali u teplého krbu s nožema v rukou a čekali a doufali že se dočkáme rána.