Mrtvý smích

Svit naděje

Skutečnost? Opravdu reálný sen? Nebo jen dobře provedený trik? Už nekolik hodin uvažuji nad těmito možnostmi a nemohu se dostat k te spravné. Všichni kolem mě spí a nevědí že to co se jim nyní honí hlavou nebyl sen ale naprostá skutečnost...skutečnost, ktera možná nadosmrti změní jejich život nebo v nejhorším případě jim ho dokonce vezme. Ale co vůbec bylo to ono? Bylo to nějaké stvoření z jiného světa? Upír či vlkodlak? Nebo jen nějaký člověk toužící po pozornosti nebo sériový vrah? Je to snad do úplného detailu promyšlený plán? Tím mám na mysli klíče na dveřích, hora téměř bez jakéhokoliv přístupu, žádný signál. Ale proč Nikol, proč ukazoval na Nikol?

A v tu chvíli mi to došlo! Bylo už akorát půl deváté ale stále všichni spali, ale nemohl jsem čekat. Šel jsem se podívat na ono místo kde jsme včera stáli. Postavil jsem se přesně na to místo kde stál On. Ukázal jsem stejným směrem tak jako když by tam auto nebylo. A ukázalo se že moje tušení je možná spravné protože kousek hlouběji v lese byla jaká si jeskyně. Vydal jsem se tam a váhal zda vejít dovnitř, ale nakonec mi to nedalo. Temna a studená a ze stropu kapala voda tak by se dala popsat. Šel jsem hlouběji a hlouběji ta jeskyně ne a ne skončit. Po asi deseti minutach jsem narazil na tvrdý ale železný konec jeskyně. Prozkoumal jsem celý ten výklenek a našel kliku a bylo otevřeno. Dostal jsem se podle vaeho do nějaké malé chatrče schované v lese. To co jaem nasel v ni bylo ovšem mnohem zajímavější.
Lampička, desitky papíru, stary počítač a hlavně nástěnka na ktere bylo vyvěšeno asi tucet fotek cizích lidí. A z nich jak to bývá na policii tažené nitky do letecké fotky pořízené před třemi lety. Hned mi došlo ze nekdo ma s tím vším co se tu děje co dočinění, neboť všechny fotky byly posmrtné. Posunul jsem ruku podél stolu a dotkl se něčeho teplého když jsem se podíval o co jde došlo mi ze jsem v maléru jednalo ae totiz o téměř čerstvý teplý čaj. Nemohl jsem riskovat že se budu vracet a potkam někoho přímo v jeskyni. Rychle jsem se porozhlédl a viděl jsem jednoduchou nejspíše starou nemocniční postel tak jsem si lehl pod ní a čekal jsem. Ne za dlouho se začali ozývat mohutné kroky. Vstoupil člověk, hluboce oddychoval, napil se teplého čaje a zapisoval si něco do nějakého deníku.

"Ty se ale opravdu neumíš schovávat."

Řekl a já věděl že je konec.

"Prosím nechceme žádné problémy."

Odpověděl jsem a přitom jsem vylézal.

"Chlapče je mi vás velice líto, ale těch problémů jste si nadělali až moc jen tím ze jste přijeli."

"Jak to myslíte? A kdo vlastně jste?"

"Myslím že víš přesně jak to myslím a jsem člověk, který přežil jako jediný tu bestii. Od té doby ji sleduju a i ty, které zabije, snažím se ji v tom nějak zabránit ale nedaří se mi to jinak by jste tu nebyli. Jak jste se sem dostali??"

"Jakou bestii? Co je to zač? Jak jste dokázal přežít? Musíte nám přece pomoct. Přes nějakého Ladislava ale příjmení neznám, nabízel chatu skoro zadarmo."

"Máš příliš mnoho otázek. Co je zač sam furt nevím jeho podobu jsi viděl sám, jedná se o nějaké tajemné stvoření, říká se ze první majitelka nechala chatu vystavit pro manžela, který byl blázen, ale ve skutečnosti tu bydlela s ním a podle služebnictva se paktovala s ďáblem. Zaprodala mu duši. Proč? Nikdo neví. Já přežil tak že jsem ďábla obelstil. pripravil jsem vlastní sebevraždu i a útěkem sem do chalupy a vyšlo to. Áno, Ladislav Sklenář byl poslední před vámi kdo to tu obýval, ale už není moc čas a nesmíš me prozradit koukal jsem ve vhodnou chvíli do vašeho auta a máte přetrhnutý klínový řemen a proto tady jeden máte a zkuste se všichni zachránit ale upozorňuju že nevím jak daleko odsud je schopno to zajít."

Ačkoliv jsem nechtěl a měl spoustu otázek tento na dobrých padesát let vyhlížející děda vypadal nervózní a proto jsem mu poděkoval za řemen a vydal se zpět za ostatníma. Když jsem se vrátil všichni snídali a dělali jako by se nic nestalo až o pár minut déle se me zeptali kde jsem byl. Všechno jsem jim řekl a plánovali jsme jak to udělat co nejméně nápadně.