Mrtvý smích

Prospěšná smrt?

Šel jsem do auta v ruce řemen díky kterému jsem se chystal opravit naše auto. Bylo pochmurné počasí, vypadalao to na brzký déšť. Ve vzduchu byla cítit jistá nenávist možná smutek. Otočil jsem se a v jendom z oken seděla pozorovala mě Nikola bylo na ní vidět jaký má strach a to mi vůbec nepomáhalo neboť jsem se cítil jako špatný přítel, jako někdo kdo jí nedokáže poskytnout ochranu. Dorazil jsem k autu, otevřel jsem kapotu a snažil se co nejrychleji napasovat řemen abych mohl odejít. Ne v plánu nebylo zkoušet zda auto bude fungovat, nechtěli jsme na sebe zbytečně přivolávat pozornost. Po nějaké chvíli mě cosi doslova omráčilo, přestal jsem s prací jen jsem stál opřený a kapotu a měl naprsoto prázdnou hlavu, ale jako bych neměl sílu zvednout ruku. Zvedl se vítr, obloha byla temná a začalo lehce mrholit a ve vzduchu byl slyšet jen nějaký nesrozumitelný šepot. Zmýtal se ve mě opět strach, ale jakási křeč povolila a já pozvedl hlavu a jen s otevřenými ústy beze slov jsem se pomalu ohlížel kolem sebe. Na každém stromě kam jsem dohlédl se objevila oběšená osoba, houpající se ve větru. Neměl jsem nic co bych udělal stál jsem tam stuhnutý. Otočil jsem se po chvíli a chtěl utéci. Udělal jsem dva rychlé kroky a něco mě srazilo na zem skoro mi to vyrazilo dech. Otevřel jsem oči plné bolesti a podíval se do okna... Stálo TO za ní... obrovská silueta postavy. Z plna hrdla jsem zakřičel a ukázal na ní. Ona samozřejmě nepochopila a když se chtěla otočit stalo se to.

Na vlastní oči jsem viděl jak mé přítelkyni a lásce uniká život. Jako kapky slz stékala krev po okně o které byla opřena a podle opařeného okýnka u úst naposledy vydechovala. NEvíte jaké je to když nemůžete udělat nic! Klečel jsem tam se slzami v očích bez žádného výrazu jsem hleděl na ni. Dívali jsme se na sebe připadalo mi to jako věčnost. Všechno ztratilo smysl z jejích nádherných vlasů se vytratila barva, její oči ztratili poslední jiskru života a já z nataženou rukou klečel v blátě a z plna hrdla kričel, kričel tak až ptáci s lesa odletěli. Zmocnila se mě smrt , nechala mě jít za ní, nechala mě jí spatřit ještě jednou šťastnou a krásnou takovou jaká byla. Aspoň tak jsem si to přál, ale v tu chvíli se mi zatmělo před očima.

"Kámo?! Notak... "

"Prober se!! Musíš potebujem tě! "

Slyšel jsem hlasy a následoval jsem je. Otevřel jsem oči a nademnou seděli jak Michal tak Filip.

"Je nám to strašně líto!!"

Řekl se slzami v očích Michal. Já neřekl ani slovo, nemohl jsem. Neměl jsem sílu.

"Mluv s námi Petře! Prosím!"

Nevím jak dlouho, ale setmělo se když jsem ležel s choulený na gauči a držící kapesník. Přemýšlel jsem? Nebo jsem to vzdal? Čekal jsem snad až si TO pro nás přijde? Sám nevím...