OkaMžik

1. Ráno jak malované

Když jsem se ráno vzbudil, zahalil mě zajímavý pocit. Nebyla to úzkost ani stres ale nějaká předtucha. Člověk prostě ví, že dneska se něco stane. Nebylo to o nic příjemnější než mé zjištění že mi došlo kafe i pasta na zuby. A tak jsem se jako správný pracující vysokoškolák se závistostí na kofein vypravil do nejbližsí večerky. Město ve kterém teď bydlím je mnohem větší než to ve kterém jsem vyrůstal. Ale aspoň mě tu nikdo nezná a dá se tady sehnat spousta věcí a to velice rychle. Asi vás to nepřekvapí ale můj spolubydlicí je Daniel. Ano, ten Dan který teď studuje jadernou fyziku, což samozřejmě všechny strašně překvapuje. Náš dlohý stůl je rozdělený jeho horou vědeckých magazínů a na svojí půlce má malého robota, který mu říká ať se jde napít a kdy má jít spát. Co se týče mě, začal jsem studovat sociologii a antropologii a ještě nevím proč a k čemu mi to bude ale jak se říká, lepší dělat něco než nic.
Ve svých žabkách od babičky a vytahaném tričku které mi zakrývá kraťasy jsem skoro na konci letního semestru dorazil do zadýmené večerky. Je to malý studentský obchod na naší koleji a pracuje zde velmi milá prodavačka které všichni říkají "začouděná saň". Nejobvyklejší pohled na tuto úžasnou paní je hned po ránu kdy má naježených těch pár vlasů co jí zbylo na hlavě a kouří svojí 7 cigaretu.
"Dobré ráno." Vyjde z mých špinavých úst které se pokusí o úsměv.
"No dobré, dobré, to mě otravujete už takhle po ránu jo. Asi změním otevírací dobu abych od vás měla alespoň ráno klid. A nechte si laskavě ten svůj kyselý úsměv pro někoho jinýho." Vyjde z jejích zkřivených rtů natřených sytě růžovou rtěnkou kterou zakryje oblak dýmu. No, tento pohled mě velice rychle probouzí. Popadnu pastu a kafe, rychle zaplatím a nejvyší rychlostí kterou mi dovolují moje neprobuzené nohy opouštím toto místo klidu a míru.
Na pokoji je raní poviností nastartovat se sladkým kofeinem a převléknout se do trochu lidštějšího oblečení. Ale když si při odchodu obouvám botu na pravé noze přijde první "blik".
Sedím v autobuse a zrovna hlásí zastávku na které mám vystoupit. Zatraceně. Dneska mi to jede hned zrána. Popadnu batoh který jsem si díky bohu vzal a naposlední chvíli vystupuju. Tkaničky na pravé noze nemám zavázané. Zajímalo by mě, proč se mi to musí dít takhle brzo a ještě s tím divným pocitem předtuchy co jsem měl po probuzení. Jestli si kladete otázku kdo za mě chodí a čeká na autobus a jede do školy a nezavazuje tkaničky, tak bych se taky rád zeptal. Protože za celých 24 let jsem to bohužel nezjistil. Na terapii mi bylo řečeno, že je to autopilot. Takže Sam "autopilot" prostě dělá to co každý den a nějakým zázračným způsobem se vždycky zapne a vypne. Samozřejmě v ten úplně nejlepší moment. Když jsem byl malý, alespoň jsem se opravdu vypnul, takže to vypadalo jak kdybych omdlel. Ale čím jsem starší, tím líp se moje tělo naučilo pracovat samo a prostě pokračuje v činnosti beze mě. Načechrám si své tmavé delší vlasy, protože to poslední co mám čas řešit je kadeřník, a pomalu se vydám směrem ke škole. U vchodu potkávám Sofii. Nejhezčí holku z nižšího ročníku, která nejen že má fakt dobrý zadek ale ještě k tomu je fakt chytrá a úplně skvěle se s ní povídá. Její krásné kaštanové vlasy jí padají přes ramena až k prsům a ladí s jejíma zelenýma očima. Dneska má na sobě modré šaty, které jí kompletně obtahují postavu. Zhluboka polknu. "Ahoj Sofi, ty ses dneska vyletnila."
"Jé, ahoj Same, jaktože si tady tak pozdě? Nezačíná vám seminář za 5 minut?" Má moc krásný hlas a chvilku mi trvá než se přes ten krásný zvuk dostanu k informaci kterou mi ty její leskem natřené rty říkají. 5 minut.
"Nó, tak to se klidně můžeš zeptat toho druhého Sama který si nechal ujet 2 autobusy, protože jenom bůh ví co vůbec dělal." Ušklíbnu se. Potom mi samozřejmě dojde co jsem to řekl a utvrdím mě v tom její zmatený pohled.
"Nó, tak já už asi musím jít, že ano, jinak to nestihnu a pan doktor Haleš mi dá výzkumnou otázku na kterou určitě nebudu znát odpověď a strašně se ztrapním a ták, takže čau a snad tě ten druhý Sam nepotká!"
A velice rychle projdu do haly ve které jsou schody k posluchárně, přičemž mi samozřejmě dojde co jsem to zase řekl a utvrdí mě v tom zmatený pohled Sofi, která mi zírá do zad.
V posluchárně se snažím co nejpotišeji posadit do postraní uličky a když si konečně sednu na zadek uslyším ta líbzná slova.
"Tak pane opozdilče, slyším vás i když se nedívám, vaším příchodem jste si vysloužil výzkumnou otázku." Otočí se doktor Haleš a přes velmi tlusté brýle na mě spiklenecky kouká.
"Popište jaká byla situace ve společnosti v USA, v době černošské segregace."
Moje mozkové závity se pomalu zapínají až mě z toho začíná bolet hlava. Nervózně si stoupnu a bez mého vědomí ze mě před celou posluchárnou vypadne: "Ehm, rasistická?" Pan doktor se jen zklamaně otáčí a suše pronese: "tak teď jste mi v podstatě řekl, že ryby žijí ve vodě, děkuji". Načež se samozřejmě velká část spolužáků začně potichu chechtat. Smířeně si sedám zpátky na zadek a vytahuju z batohu sešit. Skvělý. Tak tenhle den už opravdu nemůže být lepší. Blik.
Probouzím se u automatu s plechovkami a držím hroznovou sodu. Zmateně se podívám kolem sebe. Takhle často mi obvykle nebliká. Zase se mi krade do mysli ten zvláštní studený pocit. Co se to dneska děje? Když se podívám na hodinky, musím zarazit hlasitý údiv který mi vyvolá čas 13:42. Dvě hodiny odpoledne?! To není možné. Nikdy předtím se mi nestalo, že bych byl mimo takhle dlouho. Začínám se trošku bát. Děsím se toho co jsem dělal těch 5 hodin, které mi zmizely ve vzduchoprázdnu. Otevírám plechovku a dávám si lok svého oblíbeného pití. Až teď mi dochází jaký mám hlad a žízeň.
Já jsem se ani nenaobědval? Kde jsem k čertu byl? René. Musím najít Reného se kterým chodím na anatomii. Musím k čertu zjistit co se to dneska děje.