OkaMžik

5. Jiné dimenze

Ležím na zemi a celý obličej mám zpocený. Začíná mě bolet levé koleno a zmateně se zvedám.
"No vidíš co se stane když se pokusíš zdrhnout." Slyším posměšným tónem Reného za sebou.
"Totálně ses rozplácnul na zemi kamaráde, až to plesklo, si celej?" Když se na něho otáčím okamžitě mění výraz ve tváři. Cítím svoje spocené spánky a cele moje tělo pulsuje. "Same, co se stalo? To tě ten pád až tak bolel?"
"René, já nevím co mám dělat. Já už nevím co je skutečné. Dělá si to se mnou co chce." Cítím svojí studenou slzu jak mi stéká po obličeji. Z kapsy vytahuje kapesník a podává mi ho.
"Co kdybychom zašli k vám na byt a společně to ve třech probrali?" Souhlasně přikivuju.
"Mimochodem jak dlouho sem byl pryč?" Říkám už na schodech.
"Co? Vždyť si jenom zakopl a pak ses na mě otočil. Ty si někde byl?" Pokračuje dolů po schodech René. Informace která mi opravdu chyběla. Takže už neplatí žádná pravidla. Prostě se přepínám mezi realitou a nějakou šíleností a čas nehraje vůbec žádnou roli. Celé jsem to musel prožít v jednom okamžiku. Přitom můj sen trval celý den. Zajímalo by mě jestli to vůbec má nějakou logiku nebo to se mnou prostě hází jako s hadrem v pračce.
"No to je jedno, řeknu ti to na pokoji." Odpovídám frustrovaně. Samozřejmě to Renému celé odvyprávím ještě cestou k bytu a když otevíráme dveře, u stolu sedí Daniel a pochutnává si na poslední porci svých milovaných těstovin. Když si konečně sednu a vypiju celou sklenici vody, převypravím to ještě jednou celé.
"Takže když to celé shrnu, ležel jsem na nějakém pokoji a přišel za mnou starší René a potom jsem se probudil už na chodbě kde jsme ještě s jednou ženou projížděli k nějakému modulu a já se pak vyzvracel ale stihli jsme to. Skoro mi to připadalo jako kdyby mě od někud zachraňovali."
Dan a René se na mě upřeně dívají a ani jeden nemrká. A po chvilce ticha Daniel dodavá: "tyvole už bys to měl přestat brát a nebo mi doporuč svýho dealera." Načež se hlasitě rozchechtá. Po chvíli se začne usmívat i René.
"Kluci já si ale fakt nedělám srandu. Mě to přijde skutečnější než můj život tady, chápete? To není jen nějaký stupidní podělaný sen. Já fakt začínám magořit a netuším co s tím mám dělat." Daniel si odkašle a odejde do našeho pokoje. Po chvilce se vrátí s jedním vědeckým časopisem a pokladá ho na stůl. "Když jsme ještě chodili na základku tak jsem se o tvoje vypínání docela zajímal. A náhodou jsem v osmé třídě narazil na tenhle článek. Nabízí teoretickou možnost, co by se stalo, kdyby se k naší dimenzi přiblížila jiná, nebo dokonce hůř, co by se stalo kdyby se spojily." Nechápavě se na Dana podívám.
"To mi asi budeš muset vysvětlit protože jsem trochu mimo obor." Daniel si dává obě nohy na židli a sedá si do vysokého kleku. René mezitím otevírá časopis a článek si čte.
"Představ si že naše realita je naše dimenze. Je to nějaký časový bod který se nachází na nějakém určitém místě v prostoru. Takže jsme ve 21.století na planetě zemi ve sluneční soustavě." Začíná silným hlasem a velkými gesty popisovat Dan.
"No a teď si představ možnost, že v nějaké jiné dimenzi, tím pádem v jiném časovém bodě a na jiném místě existuje jiný Sam, který žije v jiném čase a i na jiném místě protože neudělal stejná rozhodnutí v životě jako ty. Je to tvoje paralelní verze, verze Sama z jiné dimenze." Kýve na mě Dan a ověřuje si jestli se stále chytám.
"No a teď si představ, že tahle jiná paralelní dimenze se té naší přiblíží nebo se s ní dokonce začne spojovat. Je to všechno nemožné a celé se to zkoumá na teoretické bázi, ale pokud by existovala možnost jiných dimenzí, což zatím můžeme vyloučit, tak logicky musí existovat způsob jak se do takové jiné dimenze dostat. Třeba ho znáš. Nebo si taky jenom silně narušený člověk a měl by ses jít léčit." Suše se na Dana usměju a on mi můj ironický úsměv oplatí.
"V každém případě to co si nám tady odvyprávěl mě zní dost podobně jako to co popisuje ten článek."
René otočí stránku a začíná hlasitě číst urývek textu: "Některým lidem se dějí podivné věci - dívají se do paralelních světů. Jiní vidí svou minulost, která se stala, ale vidí i to, co se jim vůbec nestalo. Sbližují se paralelní světy nebo se zlepšují naše paranormální schopnosti? Skeptici řeknou, že jsou to výmysly, nebo halucinace, ale pokud přistoupíme na to, že vnímání reality lidským vědomím má kvantový charakter - pak to možné je. Kvantové teorie počítají s paralelními vesmíry. Nedávno našli australští vědci spojitost mezi existujícím a zaniklým fotonem. Proč bychom se tedy nemohli kvantovým skokem podívat do minulosti nebo zcela jinam? Existenci paralelních světů potvrzují i astrální cestovatelé jako Robert A. Monroe."
René hlasitě polkne. Zvedá hlavu a dívá se mi zpříma do očí.
"Já jsem si to myslel! To je určitě to samý co se stalo i Helen Klausové. Prostě se přibližují nějaký sféry a lidi začínají vidět svý alternativní verze sama sebe. To musím říct na sezení!"
Dan prudce kroutí hlavou a sedá si zpátky na židli.
"Ty si konspirátor René. Já jsem realista. Kdyby takové dimenze existovaly, nešly by zaprvý ani zkoumat a za druhý ještě rozhodně ani nedisponujeme takovou technologií. To prostě fyzikální zákony nedovolují. Cestovat v čase je, teda zatím, nemožné."
Cítím jak se mi zrychluje dech. Nevím jestli z toho všeho co mi tady kluci říkají prožívám spíš úlevu nebo úzkost. Nějakým zázračným způsobem mi to všechno dává smysl. Ale mám v hlavě tolik otázek které mi nikdo nemůže zodpovědět, že si jdu radši natočit novou skleničku vody. Jsou jenom dvě možnosti.
Buď zavolám na nějakou psychárnu ať mi dají silnější prášky a nebo je to co se mi děje skutečné, a v tom případě se tam prostě musím znovu dostat a dát si randíčko s alternativní verzí Reného, který mi kurva všechno povinně vysvětlí.
"No nic kluci, musím zpátky na sezení, už mám 5 zmeškanejch hovorů, právě se probíraj únosy mimozemštany. Mějte se!"
Zvedá se René i s časopisem a opouští náš byt. Dan si odnáší talíř a vypadá to že jde vařit novou várku těstovin.
"Měl by si někam zavolat Same. Fakt. Psychický onemocnění je pěkně na hovno ale dá se s tím žít." Konstatuje při umývání talíře a příborů.
"Takže ty mi nevěříš."
"To není o tom že bych ti nevěřil. Já vím, že to není možné a proto ti říkám ať vyhledáš odbornou pomoc. Já ani René ti v tomhle nepomůžeme."
Pokračuje klidným hlasem a na tenko si krájí olivy. Nemám chuť mu na to cokoliv říkat. Beru si mikinu a odcházím z bytu.
"No tak se měj."
Nechci s nikým být ani nikoho vidět. Začíná toho na mě být moc. Chtěl sem prostě dostudovat, najít si práci a jako každý normální člověk žít obyčejný život. Nechápu v čem je problém, nechápu proč mi to nejde. Sedám si na lavičku v parku blízko řeky. Je to moc hezký park a k večeru je na téhle straně klid. Můžu poslouchat šumění stromů. Cítit místí zmrzlinový stánek. Zaposlouchat se do zpěvu ptáků. Člověk se tak nějak vrátí zpátky ze své plné hlavy a uvědomí si tu krásu okamžiku.
Ale všechno mi teď připadá jiné než předtím. Všechno mi teď připadá falešné. Zvuky, chutě i konverzace s ostatními. Děsí mě myšlenka, že už stejně moc dobře vím jak se věci mají ale nechci si to přiznat.
Jestliže tenhle svět není skutečný.. Tak kdo je potom vůbec Samuel Ros a jaký život žije? Co to těch 24 let mělo být? Vtip? Dívám se na svojí ruku, na které je rozmazaným nápisem napsáno: PROBUĎ SE.
Opírám se hlavou o strom za lavičkou. Nevím jestli je to tím že už mi je všechno jedno nebo jsem jenom unavený ale cítím jak se mi hlava pomalu tím stromem propadá hlouběji a hlouběji. Blik.