OkaMžik

4. Útěk

"Mohl to být i sen, který předpovídá budoucnost." Řekl vážně tlustý Mark když jsem celému sezení přednesl svůj příběh. Tři svíčky uprostřed stolu ozářily jeho podbradek a pak opět zmizel v šeru ve své židli.
"A já jsem byl teda starší než teď a opakoval jsem ať se vzbudíš, jo." Rekapituluje René. Tváří se u toho strašně filozoficky. Celá skupina se tady tváří hrozně filozoficky a vážně, každý nad tím usilovně přemýšlí a ne že by mi to vadilo, spíš jsem si znovu uvědomil jak je tohle sezení lidí ujeté.
To mě zase napadl geniální nápad, sem zajít. Pět lidí u kruhového stolu v nejvyšší učebně školy, probírá placatou zem, upíry, ilumináty, děti mimozemšťanů a můj sen. Ale komu jinémh bych to měl říct? Hned jak jsem vstoupil mi byla věnovaná veškerá pozornost a René dokonce zatleskal, že jsem se vzbudil z mrtvých protože mi celý den volal a já mu to nezvedal.
"A není to náhodou podobný případu Helen Klausové?" Navrhne holka s vysokým culíkem a rovnátkama, u které vždycky zapomenu jak se jmenuje. Všichni se najednou nakloní hlouběji nad stůl a začínají si vyměňovat pohledy, svíčky trochu potemní a v místnosti začne být dusno.
"Mohl by mi to prosím někdo přiblížit?" Ptám se otráveně protože jsem samozřejmě jediný u stolu, kdo tento fantastický případ nezná.
"Je to pět let starý případ." Začne vyprávět tajemným hlasem ta pihovaná holka až se jí z toho naježí její dlouhý cop.
"A je to docela známý případ v komunitě konspiračních teoretiků. Helen Klausová byla dvacetiletá holka která jednoho dne zmizela a nikdo jí už nikdy neviděl. Mnozí tvrdí že ji někdo zavraždil ale její kamarádi a rodina říkají, že přešla do jiné dimenze. Tvrdí, že pořád mluvila o tom, že má zvláštní živé sny a že se jí zdají skutečnější než naše realita. Její nejlepší kamarádka potvrdila mediím že často dlouho spala a vyprávěla jí o svém druhém životě v jiné dimenzi. Na základě jejího příběhu se začali konspirátoři víc zajímat o mezidimenzionální cestování a zdvojené vědomí."
V místnosti nastalo hrobové ticho a do něj se ozývalo jen tiché praskání svíček. Když jsem si to v hlavě znovu projel, v jejím a mém případu asi bude jistá shoda. Ale taky je dost pravděpodobné že byla prostě stejně cáklá jako všichni zde přítomní sedící a vymyslela si nějaký poutavý příběh a pak se buď zabila a nebo bez vědomí okolí odjela pryč.
"No, to mi přijde dost podobný, co na to říkáš Same." Přeruší ticho Nikolas, nevýrazný šprt s kudrnatými vlasy, který nosí pořád to samé oblečení.
"Já nevím. Jako asi to je v něčem podobné ale přijde mi divné, že se někam vypařila. Já nežiju dvojí život. Jen se mi zdál opravdu zvrácený sen a chtěl jsem se o něj s vámi podělit. Navíc jsem měl na ruce napsan-." Zastavil jsem v půlce věty protože mi došlo že takhle bych se prozradil. Ale René naproti mě zeširoka otevřel oči a dlouze se na mě podíval. Muselo mu to dojít. Rychle se zvednul, omluvil se sezení, že si se mnou potřebuje rychle něco říct a odtáhl mě na záchody.
"No to si děláš prdel. Myslíš že to souvisí s tím včerejškem?" Jeho pohled byl ustaraný ale plný energie. Otočil jsem se k pisoáru a ulevil si.
"Říkal si že jsem mlel něco o nějakých hadičkách a že jsem si měl pamatovat nějaký vzkaz. Přesně o tom se mi zdálo když mi při přednášce začalo být blbě a šel jsem spát na pokoj. A víš jak dlouho jsem spal? Celý den, René. Mám takový pocit že už mi fakt začíná hrabat. Ty moje výpadky se pořád zhoršují."
A zapnul jsem si pásek na džínech. René na mě pořád nevěřícně zíral.
"Ale já myslel, že když se vypneš, tak prostě funguješ jako automat a pro tvoje vědomí je to jenom okamžik. Že prostě přeskakuješ čas. Ale jestli se tvoje vědomí dostává do jiných dimenzí tak-."
"Prosímtě, sereme na to. To poslední co dneska potřebuju jsou tvoje ezoterické žvásty René." Podrázděně vycházím ze záchodů a zatáčím na schodiště.
"Ty jako odcházíš?" Řve za mnou znepokojený blonďák. Blik.

Tupá bolest. Celou mojí hlavou prochází tupá bolest. Cítím jako bych padal. Nějakým černým dlouhým tunelem. Zprudka otevírám oči. Ležím na pěnovém lehátku které někam jede. Vidím rozmazaně a slyším v ozvěnách ale nqpočítám dva lidi. Tlačí mě kupředu. Je mi zima. Všechno se pohybuje strasně rychle. Nestíhám si ani uvědomovat jednotlivé vjemy když prudce zabrzdíme. Vnímám jejich hlasy ale nerozumím co si říkají. Zase ta hnusná pachuť v ústech. Zase ty studené hadičky v nose. Až teď mi dojde že jsem zase zpátky. Zhluboka se nadechnu a zamrkám. Jedna osoba běží předemnou a ta druhá mě tlačí.
"Je vzhůru René! Je při vědomí!" Slyším křičet ženský hlas.
Já jsem při vědomí?
"Udrž ho vzhůru! Ještě kousek a jsme u přetlakové komory!"
Lehátko zatáčí prudce doleva a mě odlétá pravá ruka. Až teď jí cítím. Všechno mě bolí.
"Same? Neusínej jo? Musíš se zvednout a dojít do modulu. Slyšíš mě? Nezavírej oči!"
Ten ženský hlas znám. Je příjemný a silný. Pomalu zatnu pěst pravé ruky a zapojím všechnu sílu kterou mám. Má ruka se zvedá zpátky na lůžko. Zhluboka vydechnu. Nesmím zavírat oči ale světla která na stropě míjíme září strašně ostrým světlem.
"Světlo. Bolí." Vyhrknu velmi chraplavým hlasem.
"Já vím, ještě chvíli vydrž."
Odpovídá mi. Opět prudká zatáčka do leva. Přijde mi že běžíme už věčnost. Pak se ale lehátko opět zastaví a já cítím velkou ruku, která mi podebere hlavu a krk. Pomalu mě zvedá do sedu. Jakmile sedím, udělá se mi opravdu hodně nevolno. "Same teď to bude fakt nepříjemný." Mluví na mě z velké blízkosti René. To co nastane se ani nedá popsat. Chytne obě hadičky v mém nose a dlouze za ně zatáhne. Okamžitě začínám zvracet na zem. Je to taková zelená voda a já cítím její nechutnou kovovou chuť. Nakonec mi ty hadičky vytáhne celé až z žaludku a já se poprvé nadechuju nosem. Zostřuje se mi zrak a koukám se v sedě kolem sebe. Konečně zaměřím obličej Reného.
"Co se to děje?"
Řeknu nejvíc nahlas jak jen dokážu. "To je na dýl, kamaráde. Teď se musíš zvednout a jít. To zvládneš. Budeme tě podpírat."
Před námi jsou velké kulaté dveře. Celá chodba je kulatá. Když se podívám doprava vidím ženu s dlouhými světlými vlasy která mačká nějaké zařízení na malém displeji. "Jdeme!" Zavelí a velké kulaté dveře se začnou otevírat. Zároveň se ale začnou ozývat zvuky za našimi zády a nezní moc přátelsky. Zaměřuji se na své nohy. Jsou slabé a začínají se třást. Znovu se podívam na Reného. Podepře mě z jedné strany a žena z druhé.
"Raz, dva, tři!" Stojím na nohou a kolísám. Pomalu se snažím dělat kroky ale spíš mi přijde že mě vlečou. Když konečně procházíme dveřmi, zvuky už jsou hodně blízko. "Rychle!" Řve René a zrychluje krok. Zatáčíme do menší chodby a dostaváme se do malé místnosti. Žena něco mačká a celá místnost se zavírá hlasitým proudem vzduchu. Lupne mi v uších. Sedím v nějaké sedačce a nemám sílu vůbec na nic. Moje tělo je strašně slabé a pořád se cítím na omldení.
"Zvládli to! Oni to zvládli!" Ozve se z nějakého zařízení na Reného ruce.