OkaMžik

3. Kovový sen

Otevírám oči a jediné co přes rozmazané vidění poznávám je nějaký šedý strop. V ten okamžik mi do hlavy vjíždí velmi ostrá bolest ze které mi začne pískat v uších. Můj obličej se skřiví do bolestné grimasy a v tu chvíli cítím v obou nosních dirkách studené kovové hadičky, které mi vedou dolů do krku. Tak moc mě to šokuje, že opět nehybně ležím a mrkám. Kde to sakra jsem? Necítím konečky prstů jak na rukou tak na nohou. Celé moje tělo je zvláštně stuhlé ale ležím na nějaké měkké pěně. Slyším velmi matně zvuky které se ozývají daleko ode mě. Musím se zvednout, projede mi hlavou. Pomalu začínám hýbat očima a moje vidění se zostřuje. Ležím v malé místnosti která je celá z kovu při velmi malém osvětlení. Z těla mi trčí všemožné hadice a senzory. Je to tak odporný pohled že se zase radši dívám do stropu. Když otevřu pusu, citím hnusnou chuť kovu. Chvíli jenom zhluboka dýchám a snažím se přijít na to, jestli je tohle sen nebo skutečnost. Když už se mi daří hýbat i hlavou rozhlížím se po místnosti. V rohu mě zaujme velký divný předmět, který jsem v životě neviděl. Vypadá to jako zbraň s žehličkou a pračkou dohromady. Když nacházím odvahu znovu se podívat na své tělo, něco mi velice nesedí. Je strašně dlouhé. A moje ruce jsou trošku zvláštní, jako by byly, ale to je přece úplná blbost. Jako kdyby celé moje tělo bylo starší. Dívám se na své nohy a všimám si že jsem oblečený do světle modrých nemocničních šatů. V tom mě z mého koncentrovaného zkoumání tohoto velmi zvláštního prostoru vytrhne děsivý zvuk. Vychází zpoza výklenku ve kterém se předpokládám nachází dveře. Ty se během sekundy otevírají a dovnitř vchází vysoký muž. Okamžitě mi dojde že ho znám a že mi někoho velice připomíná ale moje hlava je ráda že je.
"Probuď se, tohle není skutečné, kamaráde, musíš se probudit!" Odráží se jeho hlas po té malé místnosti. Až v tu chvíli mi dojde že je to René. Ale rozhodně to není ten René kterého znám. Je to tak o deset let starší René, s krátkými blonďatými vlasy a velmi přísným pohledem, který je oblečený do velice zvláštního obleku který mi připomína sci-fi videohru.
"René?" Vychrčím ze sebe velmi přidušeným hlasem který si nejsem jistý jestli slyší. Až v tu chvíli mi dochází že mám vousy. Mám solidní plnovous, bane bože, a můj hlas je o dost hlubší.
"Vítej zpět kamaráde, dřív než tě to zase vyhodí si musíš na ruku napsat vzkaz a ten vzkaz nesmíš zapomenout, rozumíš? To co se tam děje není skutečné, je to jiný svět na který tě napojili. Chápeš? Musíš se probudit!" Jeho slova se pomalu ale jistě dostávají k mému vědomí a já si je pořád v duchu opakuju. Pořád si je opakuju ale pořád mi nic z toho co říká nedává smysl. René se rychle otáčí na zvuky které vycházejí zpoza dveří. Něco si vytahuje z toho zvláštního obleku a pak se na mě naposledy podívá.
"Neboj, my tě dostaneme ven, musíš to ještě chvíli vydržet, jenom se musíš probudit, uděláš to pro mě?"
A opouští mě s jeho klasickým úsměvem od ucha k uchu. Blik.

Zrychleně dýchám a otevírám zprudka oči. Ležím na své posteli ve svém pokoji a jsem kompletně zpocený. Celým mým tělem projíždí zvláštní třes a opatrně si sedám. Zatraceně s tíhle vším. Začínám doslova bláznit. Takhle intenzivní to nikdy nebylo. Odcházím do kuchyně a vypíjím celou skenici vody protože tu kovovou chuť citím pořád v puse. Musím se sebrat. Přece člověk pozná co je skutečné a co ne. Přece jsem ještě při vědomí a to že jsem nemocný a dějí se mi divné věci ještě neznamená že to nedokážu. Musím si najít nějakou pomůcku, musím si nějak ověřit že tamto je snění a tady je to skutečné.
Uprostřed mých horlivých úvah o smyslu života a snění vyšel z koupelny Dan a překvapeně na mě kouká. Tak mu jeho překvapený pohled oplácím a jen tak tam oba stojíme a zíráme na sebe.
"Tak ty už jsi vzhůru." Vytrousí ze sebe překvapeně.
"Jsem vzhůru, trošku jsem si pospal." Vytrousím zmateně já.
"No, já jenom že jsi spal celý den, tak jsem rád že si vzhůru." Pokračuje ve stejném tónu Dan. Mé pomalé uvažování opět zkoumá každé slovo které ten menší kluk s černými vlasy k ramenům a malými hranatými brýlemi říká. Celý den.
A po dobrých deseti vteřinách se zmůžu jenom na: "Cože?" Přičemž se Daniel vypraví ke kuchyňskému pultu a ukáže na těstoviny které uvařil abych neumřel hlady, což je od něho velice překvapivé a přátelské gesto, které bohužel nemůžu v momentální chvíli vůbec ocenit, protože se mi celá hlava odkrvuje. Takže tenhle sen se mi zdál celý den? Rychle se otáčím a běžím do koupelny. Nemám vousy. Nemám na bradě vůbec nic. Mám jen velice spocené mokré vlasy které mi vytvářejí neestetickou patku přes celé čelo. Ale vypadám jako já. Stejný jako se znám. I Dan vypadá stejně a to mě trochu uklidní.
Jdu se vysprchovat a očistit se z toho šílenství a pak plnými doušky hltám jeho těstoviny které nejsou vůbec špatné. Opět mě napadá jediný nápad a to je překvapivě ten samý, který mě napadl po mém posledním bliku. Musím najít Reného. Nepředpokládám že bude vědět něco z toho co věděl starý René v mém snu, ale moc dobře vím, že se zajímá o teorii dimenzionálního cestování nebo jak se to jmenuje. Pokud se ptáte co to je, tak vám samozřejmě řeknu že nemám absolutní tušení. Ale znám pár lidí, kteří by mohli vědět alespoň pár odpovědí. Můžeme to nazvat kroužek magorů co věří konspiračním teoriím a schází se na naší škole, a velkou shodou okolností k nim patří i René. Říkají si Zachránci.
Já těmhle kravinám samozrejmě nevěřím ale občas tam zajdu abych se sám na pokoji s Danem neunudil k smrti. Oblékám si mikinu a než opouštím byt vypiju další sklenici vody. Kdo by řekl že snít je tak náročné na hydrataci. Cestou k autobusové zastávce přemýšlím jestli mi tahle návštěva reálně k něčemu bude, ale jelikož teď rozhodně nemůžu nedělat nic a spal jsem celý den, takže jsem stejně projel celý dnešní rozvrh, přijde mi to jako nejlepší možnost. Navíc jsem se vzbudil přesně načas protože sezení začíná za půl hodiny. Jsem zvědavý co mi ta intelektuální elita k mému absurdnímu snu řekne.