Time Turner // Obraceč času [+Pobertové]

Kapitola 3.

„Hej, Reme, nevíš, kam sem dal kravatu?"

To bylo první, co Harry uslyšel první ráno po své příhodě s Obracečem. Nemohl pochopit, proč předpokládal, že mu Pobertové skočí kolem krku. Vždyť věděl, že jeho otec a kmotr byli, mírně řečeno, idioti. Nemohl přece očekávat, že jen jak se objeví, mu potřásnou rukou a budou nejlepší kamarádi. ...Ale on to očekával. Achjo.

Včera si v Brumbálově ředitelně vyslechl pěkně dlouhé kázání o tom, jak se má a nemá chovat, co říkat, na co odpovídat, v čem lhát. Bylo toho tolik, že v tom měl chudák Harry pěkný guláš. Zapamatoval si, že se nikdo nesmí dozvědět, že je z budoucnosti, že je syn Jamese a Lily a taky podrobnosti o jeho době. To bylo snad jasné. Ale to ostatní, co mu Brumbál kladl na srdce, už tak nějak vypouštěl druhým uchem ven.

„Jak to mám sakra vědět, Siriusi," povzdechl si Remus. „Ale jak tě znám, bude pod tvojí postelí. Nechápu, proč ji tam vždy zahazuješ, když víš, že ji potom ráno nemůžeš najít!"

„No jo, no jo. Díky, mami." Řekl Sirius s úsměvem od ucha k uchu, držíc v ruce kravatu, která doopravdy ležela pod jeho postelí. Co by dělal bez svého kamaráda?

Remus pouze zavrtěl hlavou a zasmál se.

„Dobré ráno," řekl Harry a vstal z postele.

Všichni Pobertové, dokonce i Peter Pettigrew, který se, neznámo jak, dostal večer do ložnice, se na něj otočili. Bohužel ale jediný, kdo odpověděl na pozdrav, byl Remus, který na něj mávl rukou a přívětivě se usmál. „Ahoj, Harry."

„Jdeme na snídani, ne? Mám příšernej hlad," řekl James, ignorujíc Harryho, který právě stál u postele a přehraboval se v tašce, kterou včera večer dostal od Brumbála. Obsahovala všechny učebnice, které bude potřebovat.

Sirius pokýval hlavou a společně se svými kamarády se vydal do Velké síně na snídani.

><><><><

Vyučování proběhlo podle Harryho představ – hrozně.

Byla to snad ještě větší nuda, než v jeho době. Neměl si s kým povídat, proto prostě seděl sám, koukal někam do blba a přemýšlel nad tím, co asi tak dělají Hermiona s Ronem. Jeho kamarádka se už určitě dozvěděla, co se stalo a Ron dostal pořádně vynadáno. Zajímalo ho, jestli se to už dozvěděl Brumbál.

Teď právě seděl v Nebelvírské společenské místnosti a četl si v učebnici.

Vzhlédl, když se ve dveřích objevili známí Pobertové.

„Co to čteš, Harry?" Přisedl si k němu Remus a usmál se. James a Sirius to pouze zamračeně sledovali. Peter se zdál zmatený. Ostatně, jako vždy.

„Uhm," otočil se na Rema a ukázal mu učebnici. „Jen si něco čtu na zítřejší vyučování."

„Harry je šprtka, jo?" Řekl James a se Siriusem si sedli na konferenční stolek, který stál před gaučem.

Sirius se zasmál. „No to víš, Jamie, když nemáš kámoše, tak se musíš zabavit nějak jinak."

Remus se zamračil. „Nechte toho, kluci."

„Nic jsem vám neudělal, tak mě nechte být," řekl trochu ostřeji Harry a zamračil se. Nečekal, že k němu jeho otec a kmotr budou až takhle nepřátelští. Doufal, že si ho třeba nebudou všímat.

„Pozor na ten tón," upozornil ho James. „Nevěřím ti ani ty brýle mezi očima."

„Ale to není můj problém, pravda?" Odvětil Harry.

„Tak hele, kamaráde, dávej si pozor." Ozval se tentokrát jeho kmotr. „Jamie má pravdu. Najednou se tu objevíš uprostřed ročníku s tím, že tu budeš studovat. Vypadáš podezřele, s tou jizvou a vším. A ke všemu se jmenuješ Potter. Náhoda? Nemyslím si." Řekl Sirius a podezřívavě si Harryho prohlížel.

„Potter není zase tak zvláštní a ojedinělé příjmení. A za tu jizvu nemůžu," řekl Harry a povzdechl si.

„Má pravdu," odvětil Remus. „Tak přestaňte být tak hrozně podezřívaví."

Po chvíli, kdy nikdo nemluvil, se Harry vrátil ke čtení. Pobertové se zapojili do konverzace, co se táhla přes celou společenskou místnost. Chlapec najednou začal litovat toho, že použil Obraceč a tím všechno zkomplikoval. Mohl teď sedět na tom samém místě, ale ve své době a s přáteli, kteří ho měli rádi. Teď akorát trčel tady a nadával si, protože jeho vlastní otec a kmotr ho nenávidí a podezřívají ho z bůh-ví-čeho. Aspoň, že ho Remus tak-nějak přátelsky přijal. Snad jako jediný.

„Beztak si nějakej zatracenej Smrtijed," řekl potichu a jedovatě James.

Po této větě se stalo hned několik věcí.

Peter Pettigrew zalapal po dechu a zachvěl se.

Sirius souhlasně pokýval hlavou a v obličeji bylo jasně čitelné, že se svým kamarádem naprosto souhlasí.

Remus zůstal pouze ohromeně sedět. To snad James nemyslí vážně? Obviňovat, sice neznámého, kluka z toho, že je stoupencem Lorda Voldemorta, kterého síla stále stoupala.

Harryho ta slova zasáhla jako blesk. To táta neřekl. Ne, špatně jsem slyšel. „Co jsi to řekl?!"

„Slyšel si mě dost dobře," odvětil James a nenávistně se na Harryho díval.

Harry se zasmál. Tohle je snad ta nejvíc ironická věc, co se mi kdy stala. Ano, tati. Jsem určitě Smrtijed. Jsem stoupenec toho tupého Toma. Proto se ho už od svého narození snažím zabít a ukončit tím to trápení, které s ním kouzelnický svět má. Bravo.

Poberty chlapcova reakce velice překvapila. „Čemu se sakra směješ, Pottere?" Zeptal se Sirius.

„Můžu tě ujistit, Dvanácteráku, že já žádnej podělanej Smrtijed nejsem." Řekl Harry, už klidný. Nečekal na reakci, která bude následovat po tom, jak oslovil svého otce. Věděl, že to podělal. Zavařil si to ještě víc, ale proboha, nemohl svého vlastního tátu nechat tohle o něm říkat. Věděl moc dobře, že James neví, koho to obviňuje, ale Harry potřeboval nějakou kompenzaci. Proto ho oslovil tak, jak se oslovovali Pobertové jen v soukromí, když je nikdo neslyšel. Proto o tom oslovení nikdo nevěděl, kromě nich. Ale Harry má jisté výhody, víme?

Zvedl se z gauče a za doprovodu naprosto překvapených pohledů všech čtyř Pobertů se vydal do postele.

Dnes toho na něj bylo moc.