Time Turner // Obraceč času [+Pobertové]

Kapitola 4.

Další nadcházející týden byl převážně ve stylu zoufalství. 

Harrymu se stýskalo po svých kamarádech, jeho představy o Pobertech totiž nebyly tak růžové, jak si myslel. Jeho otec byl doopravdy nehorázně namyšlený a sebestředný, Sirius jako jeho dvojče. Remus byl ze všech čtyř asi nejlepší, s Harrym se bavil a vypadalo to, že si padli do noty. A Peter? Toho se Harry snažil nevidět, kdykoliv ho totiž zahlédl, dostal nutkavou potřebu použít nepromíjitelnou.

Chlapec, který přežil, stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo před týdnem. 

James ho obvinil z toho, že je zastánce Lorda Voldemorta. Větší kravinu snad neslyšel. Harry chápal, že jeho otec nemůže tušit, koho to vlastně osočuje, ale stejně ho to hrozně mrzelo. Od té noci se Pobertům snažil vyhýbat nejvíc, co to šlo. Přál si, aby Brumbál jednoduše spravil jeho Obraceč a on mohl odcestovat zpět do své doby.

A co mu nepřidalo vůbec, potkal taky svoji matku. 

Lily byla krásná, vtipná, veselá. Občas na ni narazil ve společenské místnosti, jinak ji zcela ignoroval. Nemohl dopustit, aby si ji moc pustil k tělu. Nikdy ji neznal osobně, vždy ji viděl jen z fotek, co dostal od Hagrida. A tak to mělo zůstat.

Po té noci ve společenské místnosti na něj Pobertové koukali ještě podezřívavěji – pokud to ještě vůbec šlo. Harryho oslovení, které používali pouze Pobertové, nikomu z nich neuniklo, proto ho pořád sledovali a snažili se vypátrat, jak je možné, že Potter ví.

„Harry?" Ozvalo se za ním.

Stál tam Náměsíčník, v ruce jeho učebnice, okolo ramene tašku. Stál právě za Harrym v jedné z velkých chodeb, kterých bylo v Bradavicích tucet.

„Co potřebuješ, Remusi?" Zeptal se Harry, nicneříkajícím tónem. Nechtěl být na svého profesora drzý, ani zlý, byl totiž jediný, kdo na něj byl vcelku hodný.

„Chtěl jsem s tebou mluvit... V soukromí," dodal Remus.

„O čem?"

„No," začal Remus, „nechci to moc vytahovat takhle na veřejnosti... Mohl bys semnou jít někam, kde je víc soukromí, prosím?"

Harry si povzdechl. „Dobře."

Oba se vydali chodbou dál, na jejímž konci byla nepoužívaná učebna Přeměňování.

Remus otevřel dveře, vešel dovnitř, Harry ho následoval. 

Dveře se zavřely a chlapec hned poznal, že něco není v pořádku. Naproti dveřím stáli ostatní Pobertové – James, Sirius a Peter.

Harry se zamračil. Co chtěli, sakra? Byl hloupý, že na to skočil. Proč by si s ním chtěl Remus asi promluvit?

„Docela si naletěl," ozval se Sirius, „co myslíš, Pottříčku?" Zasmál se.

„Jsem idiot," řekl si sám pro sebe Harry. 

James ho ale slyšel. 

„To teda jsi."

„Co chcete?" Zeptal se Harry.

„Tak hele, co jsme ti říkali o tom tónu? Trochu respektu!" Řekl Sirius a zamračil se.

„Notak, Siriusi." Tentokrát se ozval Remus.

„Nelíbíš se mi," řekl James a přiblížil se k Harrymu. „Jsi prostě sakra záhadnej. Objevíš se tady uprostřed roku s tím, že tady budeš studovat. Co to sakra je? Máš hrozně divnou jizvu, s nikým se nebavíš, nikomu nic neřekneš. A co bylo sakra to oslovení v pondělí? Jak si to mohl vědět? Nikdo mi takhle neříká, kromě Siriuse, Remuse a Petera."