„Děsně mi hraješ na nervy, víš to, že jo?" stočím k ní svůj pohled. „Jo," odmlčí se, mezitímco se ji na tváři objeví ten troufalý úsměv, „a je to moje nejoblíbenější hra."
Fyzická bolest tlumila tu v hlavě - tu psychickou.
Tohle to nebyla žádná poh...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
MINULOST Harvey
Chtěl jsem, kurva, umřít.
V mém pokoji hrála písnička „Toxicity" od System of a Down, mezitímco jsem seděl opřený o zeď a zíral na tu spoušť už podělanou půl hodinu a ani se nenamáhal to uklidit.
Čekal jsem na zázrak?
Dost možná.
Jenže jsem si byl plně vědom reality. Tohle to nebyla žádná pohádka s přehnaně šťastným koncem, i když jsem v to doufal.
Hořce jsem se uchechtnul své naivitě, sevřel kus žiletky poskvrněný od krve a znova říznul.
Fascinovaně jsem sledoval tu červenou tekutinu stékající po mém zápěstí. Neřezal jsem na část zápěstí, která byla pod dlaní, ale na hřbetu. Mohl by ze mě být zkušený řezník nebo pitvač mrtvol. Byl bych v té práci oceňován a to jsem ani nedovršil šestnácti – tedy za pár týdnu se tak mělo stát.
„No, what do you own the world? How do you own disorder, disorder, Now, somewhere between the sacred silence, Sacred silence and sleep, Somewhere, between the sacred silence and sleep, Disorder, disorder, disorder."
Ten text se do mé pochroumané duše vrýval víc, než jsem si dokázal připustit, ale dost možná to bylo pozřenými opiáty v mým těle.
Nicméně.
Můj mozek byl – k naneštěstí – při smyslech až příliš. Nechtěl jsem se takhle cítit. Nechtěl jsem se cítit nijak. Já nestál o ty pocity, který mě posílaly ke dnu ještě víc. Marně jsem se pokoušel najít řešení, jak to všechno vypnout. Najít nějaký vypínač.
Chtěl jsem se vypnout.
Jenže ono to nebylo tak snadný, jak by valná většina předpokládala. Já bych se už dávno s radostí vypnul. Několikrát jsem chtěl, měl všechno naplánovaný, ale to uvědomění, že by zůstala sama s naším otcem a tou macechou, mi vždy zabránilo dotáhnout to do konce.
A proto jsem se mučil jinými způsoby. Byla to muka ale zároveň tak trochu chvilkové osvobození. Když nestačily drogy a alkohol, mezi prsty mi vklouzla žiletka a ujala se vedení.
Fyzická bolest tlumila tu v hlavě – tu psychickou, proto je sebepoškozování globální problém. Ten, kdo to nikdy nedělal, nepochopí tu úlevu.
„Harvey?" kuňkl za zamčenými dveřmi koupelny ten hlásek, pro jehož majitelku bych udělal cokoli na světě.
Do háje.
Odkašlal jsem si, než se ozval nazpět: „Jo, Willow?" Můj hlas zněl cize i mně samotnému.
Pokusil jsem se vstát, ale hlava se mi zamotala a před očima mi naskočil černý obraz, díky němuž jsem na pár vteřin oslepl. Zachytil jsem se umyvadla ve své koupelně – pro jistotu, i když ta v mým životě značně chyběla – a následně schoval žiletku do skříňky vedle zrcadla na stěně.
„Palašinky?" zeptala se s nadějí v hlásku. Potlačil jsem to dotěrné nutkání se pousmát. Willow chodila k logopedce, protože písmeno „č" s ní nebylo zrovna kamarád.
„Ano, jo. Hned půjdu udělat palačinky," odpověděl jsem ji urychleně, mezitímco jsem si začal dezinfikovat rány, které pálily jako čert. Zasyčel jsem skrze zaťaté zuby, když jsem si rány obvazoval svým černým šátkem s různými spirálami a mandalami.
Nosil jsem ho pořád. Díky němu nikdo nemohl vidět mé jizvy a ztropit scénu.
Nesnášel jsem, když se někdo staral o něco, do čeho mu bylo velký kulový. Z té falešné starosti od ostatních mi bylo zle. Lidi se rádi zajímali jen o sebe, především o svoje pohodlí. To, že se někdo zeptal, jestli jsem v pohodě, bylo jen z čisté slušnosti.
Popadl jsem hadr, utřel krev na podlaze, vyždímal ho a následně si opláchl obličej studenou vodou. Svět se mi motal a tělo jsem měl až moc uvolněné na to, abych ho mohl ovládat. Přišlo mi, jako bych to ve svém těle nebyl já.
S těží jsem odemkl koupelnu a zaklel, jakmile můj zrak spočinul na nevlastní sestře. „Will, vždyť jsem řekl, že už jdu," povzdechl jsem si a vzal ji do náruče, přičemž mé tělo na pár sekund ztratilo stabilitu. Willow mě obejmula svými malými prackami kolem krku a hlavu opřela o mé rameno.
Do nosu mi udeřila sladká vůně jejího šampónu. Stále voněla jako miminko.
Přešel jsem s ní v náruči k repráku, ze kterého pořád hučely písničky a vypnul ho. „Chtěla jsem na tebe poškat," šeptla. Zmohl jsem se jen na pousmání.
Můj organismus byl zatraceně utlumený.
V kuchyni naštěstí nikdo nebyl, tudíž jsem se mohl plně věnovat své sestře a přípravě palačinkám. Posadil jsem ji do krmítka a nechal ji, ať mi žvatlá různé příběhy o jejích plyšácích.
Měla teprve dva roky, a tak se mohla pyšnit svou neomezenou fantazií. Nebyla poskvrněná od té kruté reality a já ji to upřímně záviděl.
Vyskládával jsem nádobí z myčky, když mi na zádech přistály prsty s dlouhými nehty, které putovaly od krku až na bedra. Přejel mi mráz po páteři. Zaťal jsem čelisti tak moc, že jsem měl pocit, jako by mi měl zub po zubu vypdat z pusy.
Chtěl jsem ji poslat do hajzlu.
Chtěl jsem jí ublížit.
Chtěl jsem ji pohřbít.
Já už dneska znova nechtěl.
Snažil jsem se jí nevěnovat ani špetku pozornosti, ale bylo to pekelně těžké, když dělala všechno pro to, aby ji dostala. Ona doslova prahla po mé pozornosti.
A já ji za to nesnášel. Nenáviděl jsem ji, ale taky sebe za to, že ji přitahuju.
Bylo mi z ní zle.
Prosil jsem svatého ďábla, aby zabil buď mě nebo tu mrchu.
