Druhá šance

7

Ležela v posteli a přemítala si celý prožitý den. Psychicky byla naprosto vyšťavená, ale byla ráda, že to vše konečně dostala ven. U zdi stadionu stála v objetí s bratrem skoro další hodinu, kdy jen brečela a nechala se uklidňovat.

Z myšlenek na prožité okamžiky ji ale vytrhl zvuk domovního zvonku. Bylo něco málo po půlnoci.

„Co tady děláš?" podivila se, když jí do chodby vpadl Štěpán.

„Nechtěl jsem tě nechat samotnou," zakřenil se na ni a se šampaňským v ruce se dopotácel do obyváku. Nikdy moc nepil, ale když bylo co slavit, nebo se potkal se svými přáteli, nebyl k zastavení. Stejně tak tomu bylo zřejmě i dnes. Byl lehce společensky unavený, ale stále tu chtěl být pro svou sestru.

„A co Karolína?"

„Volal jsem jí, že přespím u tebe. Chápe to." Vysvětlil stručně a posadil se na gauč. „Skleničky?" zeptal se a zatřepal šampaňským, které svíral v ruce.

„Nemyslím si, že je co slavit," oponovala, ale přesto vstala a z kuchyně donesla dvě skleničky na šampaňské.

„Vždycky je co slavit. Třeba to, jak jsme dopadli."

„My? Prosím tě, máš krásnou rodinu," nechápala, jak to myslel.

„To jo," uznal, „ale kariéru v hajzlu," dokončil větu. V tu chvíli jí došlo, jak to celé myslel. Chtěl se jí také svěřit. Podíval se nepřítomně před sebe a vypil celou nalitou sklenku.

„Dostaň to ze sebe," napodobila jej, zvedla se a otevřela dveře na terasu. Štěpán se nenechal dlouze pobízet. Posbíral se z pohovky a udělal tři dlouhé kroky k ní. S lahví šampusu se posadili na zahradní posezení a nechali se ovívat letním větrem.

„Nemáš?" zeptal se pouze. Ona moc dobře věděla, na co se ptal. Vstala a odešla do útrob bytu, aby se po chvíli vrátila s krabičkou cigaret a zapalovačem. Ani jeden z nich nebyl velký kuřák. Spíše příležitostní. Vlastně si dávali hlavně, když byli takhle spolu. Vzhledem k tomu, že bydleli kousek od sebe, dělo se to alespoň jednou do měsíce. Oba si v tichosti zapálili cigaretu a vyčkávali, co kdo řekne.

„Strašně mě to sere," ujal se slova Štěpán. „Měl jsem tolik cílů a snů. Teď nemám nic. Všechno se rozplynulo hloupým nárazem na mantinel." Ona seděla a téměř se zatajeným dechem jej poslouchala. Nechtěla nic říkat, aby ho nepřerušila. „Celý život mám v prdeli, a to je mi sotva třicet," ukončil tok svých myšlenek.

„Moc mě to mrzí," odhodlala se konečně něco říct. Moc dobře věděla, že nemělo cenu cokoliv říkat. On nepotřeboval nic slyšet, potřeboval to ze sebe jen dostat ven. Přiznat se k tomu. Někomu se otevřít.

„Co ta práce v Americe?" zeptala se po chvíli. On na ni překvapivě pohlédl. „Vy si vždycky myslíte, že vás neposloucháme, ale já jsem slyšela, jak ti o tom David říkal," vysvětlila.

„Nevím. Bylo by to hezký. Ale život už máme zařízený tady."

„Život se dá sbalit do kufrů a přesunout. Žil jsi tam tolik let. Byl jsi tam doma. Proč bys nemohl teď?"

„Už mi není osmnáct, jako tenkrát."

„To sice ne, ale ani šedesát, abys musel sedět doma na zadku."

„Nebyla bys tam ty," řekl náhle do naprostého ticha. Dojalo ji to.

„To není argument. Vždycky jsme si nějak poradili," pokusila se ho ukonejšit.

„Jezdila bys za mnou, kdybys věděla, že se tam budeš potkávat s Benjim?" pohlédl na ni překvapeně a zároveň opatrně. Ona jen hluboce vydechla a zahleděla se na oblohu. 

„Možná bych to zvládla," řekla nakonec po krátké odmlce. „Už toho bylo dost. Co se stalo, stalo se. Ačkoliv máme společnou minulost, teď máme každý svůj život." Štěpán na ni obdivně koukal.

„Miluješ ho," pověděl tiše s očima upřenýma na ni.

„Já vím," potvrdila jeho domněnku. „Právě proto už to musím nechat jít. On se rozhodl ukončit naši společnou cestu. Neudělal to nejlíp, ale udělal to. Vím, co ho k tomu vedlo. Dnes mi to řekl docela jasně a možná se do něj dokážu i vcítit a pochopit to. Dokážu mu odpustit, jak mě o to dnes žádal. Ale nikdy nedokážu zapomenout. Byl jsi tam tenkrát se mnou a bylo to vážně super, ale já jsem potřebovala, aby tam byl on. A on prostě utekl."

„Jsi silnější, než jsem myslel." uznal obdivně Štěpán, a dolil šampaňské do prázdných sklenic. „Nechci, aby sis myslela, že stojím na jeho straně. Nikdy to tak nebylo. Vždycky budu stát při tobě. Jen prostě chápu to, že měl o tebe strach. Nikdy dřív jsem se s takovými praštěnými fanynkami nesetkal. Ne, že by Káje nepsali, ale nikdy se to nedošlo do takových měřítek. Mrzí mě, že jsi to zažila zrovna ty."

„Vím, že jsi tu pro mě," usmála se na něj a chytla ho za ruku, která mu ležela na stole. „Mám strach," přiznala opatrně.

„Z čeho?"

„Že už se nikdy nezamiluju."

„Jsi krásná a šikovná ženská, někoho dřív nebo později určitě potkáš," ubezpečil ji. Ani ve snu ho nenapadlo, že by mohla přemýšlet o něčem takovém. „Nebo mu zkus dát druhou šanci. Mrzí ho to. Má tě rád. Viděl jsem, jak na tebe dnes koukal." Jeho slova ji dovedla k smíchu. Neřekla na to ale vůbec nic.

„Nech těch teorií a pojď si radši pustit film," ukončila vážnou debatu a společně se přesunuli zpět na velkou pohovku.

„Počkej ještě, než to pustíš," zarazil ji Štěpán. „Budu mít narozeniny-" přerušil ho její smích.

„To přece moc dobře vím. Příští týden bude party."

„Přesně tak. Pozval jsem ho," oznámil jí opatrně. Chvíli se na něj jen dívala, ale nakonec se usmála.

„V pohodě." Ujistila ho a konečně pustila jejich společný oblíbený film. Velkou část filmu jí však v hlavě jely nejrůznější myšlenky. Musela to zvládnout. Dnes to ze sebe všechno dostala, přičemž se jí neskutečně ulevilo. Teď ještě musela dokázat, že všechno, co řekla, byla pravda. Musela být při setkání s ním v pohodě. Chtěla. Ubíjelo ji to. Vnitřně se trápila téměř tři roky a už toho měla dost. Chtěla být zase tou veselou a vtipnou holkou. Nebylo to tak, že by se celé roky nesmála, ale ti, co ji znali víc, moc dobře věděli, že veškerá její radost nebyla opravdová.

Ten večer se vlastně na film pořádně nesoustředil ani jeden z přítomných. Měli toho společného víc, než si mysleli.

Ona myslela na to, co se stalo před třemi lety a on na to, co se stalo před dvěma lety.  Oběma se změnil život pouhým lusknutím prstu a oba to po celou dobu dusili uvnitř sebe. Oba to ze sebe najednou dostali, ulevilo se jim a tajně doufali v lepší budoucnost.

Ona přemýšlela nad tím, co jí její bratr říkal. Díval se na ni Ben? Měl ji rád? Vrátil by čas, kdyby mohl? Měla by mu dát druhou šanci? Nad poslední myšlenkou se zarazila. To určitě ne. Ačkoliv konečně nahlas přiznala, že jej stále milovala, stejnou měrou ho i nenáviděla. Cítila se jako Jekyll a Hyde. Pořád to bolelo a ona nevěděla, jak se s takovými city vyrovnat.

On seděl na pohovce kousek od ní a v hlavě se mu honily vzpomínky na jeho zranění. Ukrutně to tenkrát bolelo. Kdyby však tehdy věděl, jak ho nyní bolelo to, že už si nemohl stoupnout na led jako profesionál, dobrovolně by si zpřerážel všechny kosti, jen aby tomuto pocitu zabránil. Oproti tomu, co právě prožíval, to bylo nic. Pukalo mu srdce. Stále se mu na mysl vracela slova, která mu řekl David. Bude mu volat kouč? Chtěl by ho k sobě do týmu? Neskutečně ho to lákalo, ale na druhou stranu měl strach. Nechtěl se na takové příležitosti upínat. Co, kdyby to nevyšlo.

Ačkoliv ve velké televizi jel oblíbený film těchto dvou lidí, každý ležel na jedné straně pohovky a myšlenkami byl úplně jinde. Oba v sobě přemítali jejich největší trápení.