Druhá šance

2

V tu stejnou chvíli, kdy dámy byly myšlenkami úplně jinde, postávali David se Štěpánem jen pár metrů od nich a povídali si o životě za velkou louží.

„Chybíš mi tam, brácho," svěřil se David a napil se ze svého půllitru.

„Ty mně taky, ale však víš. Nešlo to," odvětil Štěpán a rychle zamrkal, aby odehnal slzy. Bylo to pro něj stále bolestivé téma.

„Slyšel jsem zvěsti, že ti možná náš kouč bude volat," oznámil po delší pomlce David. Možná se odhodlával tuto větu říct. Moc dobře si uvědomoval, co to bylo za větu a co tím mohl způsobit. Cítil se jako malý kluk, který vyzradil tajemství o tom, kdo pukem rozbil okénko auta. Štěpán ale ani nemukl. Díval se na něj vyčkávavě, ale měl strach, že kdyby promluvil, zlomil by se mu hlas a dal by tak najevo, co pro něj Amerika a hokej znamenali.

„Skládá tým."

„Víše přece, že nemůžu hrát," ulevil si Štěpán a v klidu se napil svého piva. Nechápal, proč mu jeho přítel takovou věc vůbec říkal. Skoro jako by mu chtěl nasypat sůl do rány.

„Počkej," zarazil jej David, „on hledá svůj tým. Realizační." V tu chvíli se Štěpán div v pivě neutopil. Rázem vše pochopil. Byla to obrovská čest, že si trenér vzpomněl zrovna na něj.

„Říkal, že ti bude v létě volat. Ale ode mě to nemáš. Jen mysli na to, že bych byl moc rád, kdybych tě tam měl," dodal David sobecky, poodstoupil s úsměvem na tváři a očima upřenýma na Štěpána, aby se přivítal s dalšími hráči, které už týdny neviděl. Ačkoliv se to nezdálo, každý hokejista znal každého. Obzvláště, když byli všichni z jedné země. Buď nastupovali do zápasu jako spoluhráči nebo jako protihráči. Určitě se jim to alespoň jednou za život stalo. Když ne v NHL, tak na nějakém takovém turnaji, jako byl ten dnešní nebo na různých mistrovstvích a olympiádách. Nejen tak byl tento turnaj označován jako to nejlepší z hokeje. Ačkoliv se jednalo o charitativní akci na podporu mládežnického hokeje, byli osloveni téměř všichni hokejisti, kteří působili v NHL. Nutno také dodat, že většina z nich nelenila a na turnaj dorazila.

Štěpán však zůstal stát a přemítal si poslední dvě minuty v hlavě stále dokola. Znamenalo to snad, že by se mohl vrátit do jeho milované Ameriky? Do týmu, který musel opustit? Pokusil se veškeré spekulace dostat z hlavy ven jejím zatřesením a stejně jako předtím David, i on se šel vítat s jeho hokejovými kamarády.

„Je zde Ben?" zeptal se jen tak do větru obránce Tomáš, když se prvotní nadšení z toho, že se vidí, zklidnilo. Možná tato otázka vůbec nebyla mířená na Štěpána, ale stejně pro něj toto jméno vzbudilo pocit jako by mu projel nůž hrudí. Ben pro něj byl jeden z nejdůležitějších článků týmů. Ben, David a Štěpán. Trojice, které se všichni báli. První lajna na ledě a nejlepší přátelé v soukromí. Vše se ale změnilo, když Bena představil své milované sestře. Nikdy nechtěl, aby žila s hokejistou, protože moc dobře věděl, co to pro jejich polovičky znamenalo. Dodnes vzpomínal, jak ho těšilo, že Thea Bena nesnášela. Vždycky před ní z nějakého důvodu nasadil masku arogantního blbečka, čemuž se všichni smáli, protože on takový ani zdaleka nebyl. Thea si jej dobírala a on zase ji. Samozřejmě pouze ve chvílích, kdy je Štěpán neslyšel, protože měl strach, že by dostal do budky. Po jedné návštěvě baru se ale stalo, že Thea přišla ruku v ruce s Benem. Co se škádlívá, rádo se mívá. Ani toto se nestalo výjimkou. On ji miloval a ona milovala jeho. Přes prvotní šok to Štěpán vstřebal a lásku jim přál. Byl šťastný, že jeho sestra rozkvetla. Celá šestice společně trávila většinu času, bavili se a užívali si život. Thea moc dobře věděla, jaký život ji čekal s hokejistou. Neustálé tréninky, zápasy a večery sama doma. Přesto se snažila být pro něj největší oporou. Dokud se Ben nerozhodl, že to chtěl jinak...

Všichni fanoušci hokeje věděli, kdo byla Thea a ke komu patřila. Hrůza nastala tehdy, když ve všech novinách vyšel článek o tom, že po jednom ze zápasů, byla v nedaleké ulici od stadionu zbita dívka, která přesně odpovídala jejímu popisu. Mladý a nadějný hokejista moc dobře věděl, že Thea dostávala výhružné zprávy od jeho obdivovatelek a mrzelo ho, že se s něčím takovým musela potýkat. Ona se však snažila nevztahovat si to ke své osobě a častokrát mu o tom ani neříkala. Když si ale přečetl zprávy na internetu a přijal hovor od Štěpána, který mu jeho zlé tušení potvrdil, zhroutil se mu svět. Nechápal, jak někdo mohl být něčeho takového schopný. Vrcholem toho všeho však bylo, když mu doktor oznámil, že jeho přítelkyně byla v počáteční fázi těhotenství. Přesně tak. Byla. Proseděl celé hodiny u jejího nemocničního lůžka, tiskl její ruku ve své a neustále si utíral slzy. Nikdo mu to neměl za zlé, ale on si to vyčítal a nechtěl s takovým pocitem žít. Nedokázal ji ochránit a co více, stalo se to celé jen kvůli němu.

Když se po dlouhých hodinách její stav zlepšil, byl už téměř rozhodnutý.

„Lásko," rozbrečel se a hlavu schoval do bílé přikrývky, ve které byla zabalená.

„Je to dobrý," snažila se ho utěšit.

„Promiň mi to," omlouval se a zasypával její poraněný obličej polibky.

„Nemůžeš za to," pokusila se o úsměv a pevně jej chytla za ruku. V téže chvíli je vyrušil doktor, který potřeboval s pacientkou probrat její zdravotní stav. Když se z jeho úst ozývala slova o jejím ukončeném těhotenství, zatajila dech a oči se jí zalily slzami. Po vyslechnutí všeho, co jí lékař potřeboval říct, v pokoji opět zůstala sama se svým hokejistou.

„Promiň," začal se znovu omlouvat. Ona se však nezmohla na slovo. Moc dobře věděla, že on není viníkem toho, co se stalo a nemohl to nijak ovlivnit, přeci jen jí hlásek hluboko v hlavě říkal, že nebýt jeho, nikdy by se jí to nestalo. „Miluju tě. Šíleně tě miluju a slibuju, že už ti kvůli mně nikdo neublíží," dokončil svoji omluvu. Ona však celé jeho vyznání vnímala jen zastřeně. Chtěla být sama a celé to zaspat.

„Nemůžeš za to," slyšela sama sebe, ale nevěřila tomu. Za to se nesnášela. „Běž domů, odpočinout si." Nevěděla, jak mu říct, že chtěla být sama a neranit ho u toho. On ale moc dobře věděl, že byl čas jít. Políbil ji do vlasů, pošeptal jí, že ji miluje a se slzami v očích opustil bez ohlédnutí její nemocniční pokoj. Odešel z jejího pokoje. Z života. Definitivně. Rozhodl se zbaběle utéct.

„Já ani nevím. Naposledy mi někdo říkal, že neví, zda bude stíhat," odpověděl po dlouhém zamyšlení Štěpán. V tomto případě byl rozpolcenou osobností. Štvalo ho, že Ben nechal jeho sestru, na druhou stranu věděl a rozuměl tomu, proč to udělal. Stát ale musel vždy po jejím boku.

„Dlouho jsem ho neviděl," pokračoval v rozhovoru Tomáš

„To mi povídej, ale však víš, jakou máme minulost." Mávnutím ruky tak Štěpán tento rozhovor uzavřel. Tomáš to moc dobře věděl, ostatně věděli to všichni. Pouze kývl na souhlas a hovor obrátil k tomu, jak se mu dařilo v kariéře.

„Ani nevíš, jak se těším, až si dnes stoupnu na led," zasnil se Štěpán.

„Abys nelitoval, taťko," poplácal ho po zádech David, který se za ním z ničeho nic vynořil.

„Prosím tě. Vždycky jsem byl lepší než ty," začal si ho Štěpán dobírat. Takhle vypadal téměř každý jejich rozhovor. Ale jak už bylo zmíněno – co se škádlívá, rádo se mívá.