Druhá šance

5

Ve stejném okamžiku, kdy se dva známí – neznámí bavili u kmene obrovského starého dubu, na stadionu o pár metrů vedle byli téměř všichni návštěvníci v naprosté euforii. Na ledě se proháněli hráči z extraligy i z NHL a tvořili tam nezapomenutelný zážitek. Na jedné z tribun stála také Karolína s Miou a malým Ondřejem. Chlapec téměř nespouštěl oči z ledu. Byl neuvěřitelně pyšný na svého otce a přál si být takový, jako on. Ženy stojící u něj viděly v minulosti nespočet různých zápasů a téměř s každým mužem na ledě se znaly. Nebyl to pro ně tedy takový zážitek, jako pro zbytek osazenstva stadionu.

„Možná jsme jí měly říct, že možná přijede," prolomila ticho blondýnka. Všichni tak nějak tušili, že se tam Ben objeví. Nikdo si ale netroufnul zmínit se o tom před Theou.

„Nepřišla by," odpověděla rozhodně Karolína a dál očima visela na svém muži, který kroužil po ledě. Milovala ho a byla šťastná, že se i na malou chvíli mohl zase vrátit na led.

„Musí to pro ni být hrozný."

„To asi jo. Tři roky se neviděli," uznala brunetka a zrak od svého muže obrátila na svoji kamarádku. „Musí si to konečně vyříkat. Je to hrozný, kroužit kolem nich. Trvá to tři roky a my máme strach před ní cokoliv říct."

„Povídej mi o tom, u nás to není o moc jiný," dala jí Mia za pravdu. I Thea moc dobře věděla, že se s Benem všichni tak nějak bavili, jen se jí o tom nezmiňovali. Tajili to před ní a dávali si velký pozor na to, aby se neprořekli. Všechny to ale vyčerpávalo. Všichni nějakým způsobem věděli, že ti dva patřili k sobě.

„I když se k sobě třeba nikdy nevrátí, měli by si to aspoň vyříkat a uzavřít to," shodly se na tom a dál se věnovaly hokeji, ve kterém jejich muži excelovali.

Dalo by se říct, že pod dubem byla stejně napjatá atmosféra, jako uvnitř stadionu. Na každém z těchto míst to však bylo z jiného důvodu.

„Četl jsem tvou knihu," prolomil dlouhé ticho. „Je skvělá, přímo ze života," usmál se nad tím. Při čtení jejího románu se v mnoha pasážích našel. Ačkoliv to Thea nikdy neřekla, inspirovala se jejich společným životem a mnoho příběhů a zážitků přetransformovala do knihy. Nad jeho pochvalou se usmála i ona. Oči od malé Elišky však radši nezvedala, protože si nebyla jistá, co by mohlo její tělo udělat při pohledu do těch jeho. Dál však pokračovalo trapné ticho, které po nějakém čase prolomila Thea.

„V prvních minutách jsem ti to dávala za vinu. Ani nevíš, jak moc. Ale pak mi došlo, že ty nejsi ten, kdo za to mohl. Litovala jsem sama sebe a potom moje lítost přešla v obrovskou zlost. Na tebe. Jediný, koho jsem chtěla po svém boku jsi byl ty a já jsem se ti nemohla dovolat. Bylo to strašný. Měla jsem o tebe strach," vrátila se myšlenkami o tři roky zpátky. On na ni jen němě koukal a naslouchal jí. „Když jsem pak poslala Štěpána domů pro nějaké věci a on se vrátil s tím, že ty tam nemáš už ani ponožku, zhroutil se mi svět. Nechal jsi mě v tom nejhorším," dokončila své vzpomínání a odhodlaně se na něj podívala.

„Potkal jsem se v tom bytě se Štěpánem. Jestli tě to uklidní, rozbil mi nos," snažil se odlehčit situaci. Když ale pochopil, že tudy cesta nevedla, nahodil zpět vážnou tvář.

„Pohádali jsme se a vrazil mi. Pak jsme si sedli s panákem v ruce a já jsem mu řekl vše, co jsem cítil. Prostě jsem to nezvládl." Nasypal si popel na hlavu. Věděla, že se Štěpán s Benem potkal, a že se porvali. Nikdy se ale nezmínil o tom, kde a kdy přesně to bylo.

„Pořád ale nechápu, proč jsi mi nic neřekl. Prostě jsi utekl." Byl si jistý, že tato otázka přijde a věděl, že jestli s ní chtěl mluvit, musel k ní být plně upřímný. Když však ona zvedla zrak a upřela ho na něj, pro něj se zdálo důležitější zkoumat její zavázané tkaničky. Čekala na odpověď a on se snažil, aby mu neselhal hlas. Po dlouhém odmlčení se ale přeci jen odhodlal.

„Nedokázal bych to. Nedokázal bych říct, že je konec. Byla jsi celý můj život. Musel jsem to udělat takhle, protože jinak bych nezvládl dívat se ti do očí a říct sbohem." Tentokrát se slzy přes víčka překulily oběma.

„Proč jsi ale to sbohem vůbec musel říkat?" zeptala se zoufale, z očí se jí hrnuly vodopády slz, a tak radši hlavu sklopila k tělíčku malé Elišky, která stále v klidu oddechovala.

„Měl jsem v hlavě jen myšlenku toho, že tam ležíš kvůli mně. Že ti ublížili kvůli mně a že jsi přišla o dítě kvůli mně. Jelo mi před očima jen to, že beze mě budeš v bezpečí." Poprvé za celé tři roky se o tom spolu bavili. Poprvé za celou dobu někdo nahlas vyřknul, že přišla o dítě. O jejich dítě. Při těch slovech cítila, jak jí projížděl nůž hrudí. „Odpusť," zopakoval znovu tatáž slova.

„Musím jít. Zápas už bude končit," řekla po chvíli, opatrně zvedla spící Elišku a napřímila se.

„Nic neřekneš?" zeptal se zmateně. Strašně moc chtěl slyšet, že mu odpouští, nebo že ho chápala. V době, kdy se k odchodu od ní odhodlal to považoval za nejlepší možné řešení. Postupem času ale zjišťoval, že se zachoval jako blbec a přišel o to nejcennější, co měl.

„Ty jsi taky nic neříkal, když jsi odcházel." Vrátila mu to tak, že ho to zabolelo na hrudi. Věděl ale, že jí musí dát prostor. Zůstal tam sedět a díval se na její vzdalující se záda. Tajně doufal, že má dobře nakročeno k tomu, aby se mnu vrátila do života aspoň jako kamarádka. Už dávno se přes to určitým způsobem přenesl. Žil si dál svůj život. Dokonce se snažil najít si o přítelkyni, ale vždycky měl strach, že se něco zvrtne. Navíc uvnitř sebe věděl, že stále miluje Theu a nebyl by s žádnou jinou šťastný.

Eliška dál spinkala ve svém kočárku, Thea seděla na lavici vedle ní a přemítala si poslední zážitky jejího života. Trápilo ji to víc, než dokázala komukoliv přiznat. To, že ji nechal, nechtěl s ní být a především to, že rozhodl sám, za ně za oba. Když se před pár minutami vrátila zpět k posezení, Karolína s Miou už tam seděly a upřeně se dívaly směrem, kterým Thea přicházela. Obě moc dobře viděly, s kým a kde byla, ale ani jedna o tom nezačala mluvit. Věděly, že pokud by chtěla, začala by o tom sama. Stejně jim to však nedalo.

„Jsi v pohodě?" odvážila se Mia a položila si ruce na své vzdouvající se bříško.

„Jo. Naprosto," usmála se Thea a vrátila se myšlenkami zpět na planetu. Věděla, že to, co řekla, byla lež a věděla to i Mia s Karolínou. Nikdo se v tom však nechtěl více pitvat.

„Jak vůbec dopadl zápas?" zeptala se náhle Thea.

„Prostě show. Dali tam nějaký nájezdy. O celkový skóre nešlo."

„A kde máte Ondru?" vzpomněla si, když ho kolem sebe neviděla pobíhat.

„Šel za Štěpánem do kabiny. Za chvíli by snad měli být tady." Přesně jak řekla, tak se také stalo. Postupně se začali k posezení vracet všichni hráči i s rodinami. Okruh okolo holek se značně rozšířil, protože se s většinou z nich znaly. Povídaly si s přítelkyněmi a manželkami hokejistů, se samotnými hokejisty a skvěle se bavily.

Zrovna, když Thea postávala v kroužku, který tvořil její bratra, obránce Marek a brankář NHL Lukáš, přichomýtl se k nim také Ben. Ve chvíli, kdy se s ním kluci začali bavit, jí Štěpán položil ruku na záda a dal jí tak najevo, že je tam s ní. Z očí a mírného úsměvu mu však vyčetla, že má být v klidu a nikam nechodit. Ukaž, že jsi silná. To se přesně v jeho očích odráželo a ona nebyla ta, co by se vzdávala jednoduše.